Literární interpretace - Dekameron

Jelikož bylo zadáno jen 10 příběhů k interpretaci, tak zde je jejich stručná charakteristika:

• 1. den 4. příběh (od Dionea): O mnichovi, který podlehl vášni k dívce, avšak dokázal uniknout trestu od opata tak, že jej sám nechal podlehnout oné dívce.

• 2. den 5. příběh (od Fiammetty): O jednom koňském handlíři, který si původně hodlal jen koupit koně, avšak trojí neštěstí od závistivých a sobeckých lidí jej nakonec přivedlo k většímu bohatství v podobě rubínu.

• 3. den 1. příběh (od Fiostrata): O chytrém mladém sedlákovi, který jako němý zahradník začal poskytovat jeptiškám včetně abatyše erotické potěšení.

• 4. den 5. příběh (od Filomeny): O třech zlých bratrech, kteří pro své dobré jméno zabili svého zaměstnance a zároveň milence jejich sestry, jež poté zemřela žalem.

• 5. den 9. příběh (od Fiammetty): O velké lásce jednoho šlechtice k urozené ženě, která musela přejít přes hrbolatou cestu, avšak nakonec osud splnil pánovo přání.

• 6. den 4. příběh (od Neifile): O kuchaři, jenž díky své vychytralosti utekl jen o vlásek trestu svého pána za odtržení stehna pečeného jeřába ve jménu lásky.

• 7. den 4. příběh (od Lauretty): O ženě jednoho bohatého pána, která lstivě vyvázla z ostudy spáchané manželem, ale ještě lstivěji svého muže naučila důvěřivosti.

• 8. den 8. příběh (od Fiammetty): O muži, který nachytal svou ženu a nejlepšího přítele při nevěře a chytrácky jim hřích oplatil stejným záměrem s ženou přítele.

• 9. den 2. příběh (od Elisy): O jeptišce, která se dostala z obvinění z vážného milostného provinění jen pomocí náhody, že to samé objevila u abatyše.

• 10. den 2. příběh (od Elisy): O nečekaném přátelství jednoho nemocného opata a jeho sociálně degradovaného věznitele proměněného ve šlechetného léčitele

Děj – syžet: Rutina na venkově trávených dnů je psána vždy trochu jinak, avšak zásadně se v ní opakuje hlavní myšlenka humanismu, totiž nutnost a radost ze symbiózy s přírodou. A v dílčích příbězích se zase opakují další motta tohoto směru - láska, kritika nedostatků šlechty a církve, srovnávání nižší společenské třídy s tou vyšší, lidská hloupost nebo naopak vychytralost a další. Přímá řeč je užita pouze pro dialogy oné skupiny nebo pro rozhovory postav v příbězích, ale příběhy samotné jsou vyprávěny v nevlastní přímé řeči, aby autor ukázal, že to jsou samotné kapitoly, z nichž lze těžit dál. Avšak tím neubírá na dynamičnosti příběhů, které jsou díky bohaté zásobě dynamických sloves a vyostřeným konfliktním situacím málo retardované. Zakončení příběhů jsou mnohdy vtipná a někdy i poučná, každopádně děj vždy skvěle vygraduje. Ani písně na konci dnů nejsou moc košaté, nýbrž odlehčené a věcné.

Vypravěč: Děj je psán v er-formě, když se jedná o popisování počínání deseti mladých lidí nebo sta vyprávěných příběhů nebo na začátku, mezi třetíma čtvrtým dnem a na konci, a to jako důvěřivá promluva autora samotného ke čtenářům (resp. čtenářkám). Oněch sto příběhů nechává vyprávět deset mladých Florenťanů, aby je povýšil na novely stojící samy o sobě. Jejich každodenní počínání pak popisuje nezaujatě. Avšak jak líčí na začátku morovou epidemii šířící se po městě, čtenáře jímá hrůza z tak autentického vyobrazení, až se uprostřed děje sám ocitá. Každopádně nezbytné je i přečíst si jeho dvě již zmíněné kapitolky svých názorů na tuto knihu. Vysvětluje tu obávané otázky, které mohou být některými během dějin pokládány ohledně tohoto díla, a jasně nám naznačuje, že když ony nemravné příběhy líčí takové, jaké byly a navíc se správným záměrem potěšit osamělé paní, neznamená to, že on sám je nemravou a nestydou. Jeho podmanivé ospravedlňování, vznášení námitek na možné pochyby a dokonce příklad z praxe tak potvrzuje smýšlení renesančních vzdělanců. Nelze si též nevšimnout jeho veliké náklonnosti k ženám.