Literární interpretace - Maryša

4. JAZYKOVÁ VRSTVA

Jedna z hlavních charakteristik Maryšy, která bije do očí při četbě čí návštěvě divadla, je onen nesmrtelný shluk několika moravských dialektů. Autoři byli ovlivněni vesničkou, ve které žili – Diváky, která sama leží na pomezí Hanácka a Slovácka. Tím pádem se ve hře mísí tato dvě nářečí s dominujícím brněnským dialektem. Tím bratři Mrštíkové evokují drsnost a hrubost některých scén v oné moravské dědině. Lze tu i rozpoznat ovlivňování mládeže měšťáckým způsobem mluvy, čili jejich úryvky jsou mnohem srozumitelnější pro dnešní čtenáře než např. Lízalova mluva. Bohatá slovní zásoba skýtá také několik historismů (např. stárek, čagan, baráčník) a archaismů (např. marš, maštal, ranty). Mezi jazykovými prostředky (mnohdy spjatými se zažitými slovními spojeními oněch nářečí) lze ve hře najít řadu elips (např. „Do Brna - - s tebó? – Já - - cizí žena?“), přísloví (např. „Jak kosó o ňu zvonil…“, „Ste na mě jako ti sršni…“), eufemismů (např. „Tatínečku zlaté - …“), dysfemismů (např. „To je čert děvčisko!“), metafor (např.: „dybych snad do toho kameňa mluvila, spíš by se ustrnul…“) a množství mnohdy nesrozumitelných inverzí vět.

1. VLASTNÍ NÁZOR

Ač už v tehdejší době vnímala společnost ženy jako více rovnocenné mužům, přesto měli muži řadu privilegií. Nejvíce trpěly mladé ženy na vesnici, které zlákány městským způsobem života s možností svobodné volby, ostře nesouhlasily s tradicionalistickými zásadami svých rodičů. V této hře autoři plně ukázali, jak nestvůrné tyto rádoby tradice mohou být pro nevinného člověka. Maryša je obětí manipulace a chamtivosti svých rodičů a následně násilnických sklonů svého manžela Vávry. Přesto její morální kodex neupadá a uchyluje se k riskantnímu, avšak uvědomělému kroku – otrávit manžela a tím se vyprostit z břemen každodenního nuzného živoření

Maryša je naprosto dech beroucí realistická hra, která nemá v Čechách ani na Moravě podoby. Postavy i prostředí jsou detailně vykreslené a děj velmi dynamický (zásluha Aloise Mrštíka), čemuž pomáhá opatrné vážení každého slova užitého v tomto díle. Proto bych dílo bezvýhradně doporučil všem, zejména Čechům, kteří pochybují o naší literární a dramatické scéně. Kompozičně bratři vytvořili fascinující mozaiku útržků z těžkého Maryšina osudu. Autoři rovněž veřejnost poučili o tehdejších poměrech na vesnici a upozornili na zdejší jakési společenské kasty.

Jak už jsem uvedl nahoře, ve hře jsou všechny postavy vykresleny dokonale. Některé se točí v bludném kruhu, jiné se vyvíjejí. Nejrazantnější a nejdokonalejší proměnu zažila Maryša. Její charakteristické znaky zůstaly nezměněny, ale co na ni nechal osud dopustit – to lze během děje vypozorovat. Od veselé, pracovité, usměvavé dcerušky přes vzpurnou, nevrlou a vášnivou dospívající ženu až po drsnou, nešťastnou a zamlklou hospodyňku – všechny proměny jsou zachyceny velmi reálně. Její vývoj v Maryše můžeme vypozorovat jejími konečnými tezemi – podvolení se osudu, zabránění Vávrovi v střelbě nebo konečné doznání k jeho otrávení. Nejvíc mě ovšem zasáhla první ‚proměna‘ na str. 51: „Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, že su nezdárná vaša dcera. – Já si vás vezmu pane Vávro, ale máte vy vědět, koho si berete. Bude to život k utopení.“