Řečnictví, řečnické projevy

Výstavba (kompozice) řečnického projevu

• ÚVOD

1. oslovení posluchačů, získání sympatií

2. vytyčení tématu, stanovení cíle řeči

3. přehledné rozvržení řeči

• STAŤ

1. rozvedení myšlenek, odůvodnění pravdivosti

2. uvedení možných námitek, jejich vyvrácení

3. vyzdvižení hlavních tvrzení jako dokázaných

• ZÁVĚR

1. stručné shrnutí závěrů

2. působení na cit posluchačů

Historie

• rétorika – řečnické umění i nauka o řečnictví

• vznik: starověké Řecko, Řím

• politici, státníci, vojevůdci, soudci - předpokladem úspěchu byla schopnost dobře mluvit na veřejnosti

• Sofisté = řecká filozofická škola (profesionální řečnická škola)

• Sofistika = způsob jak zdánlivě logickými argumenty dokázat nepravdu

• Démosthenés (Řecko) – trpě koktavostí a slabým hlasem, zakladatelem filipiky (= bojová neboli útočná řeč)

• Cicero (Řím)

• Aristoteles – autor Rétoriky

• význam řečnictví v Čechách vzrostl v husitském období

• Milíč z Kroměříže, Jan Hus, Jan Rokycana

• kázali nejširším lidovým vrstvám

• rétoriku využíval v 1. pol. 20. St. také A. Hitler, J. Goebbels

• v antickém Řecku a Římě bylo řečnické umění předpokladem úspěchu, ale i osobní prestiže

• již od těchto dob rozlišujeme různé rétorské styly:

• vysoký rétorský styl – slavnostní reprezentativní projevy, prostředky uměleckého stylu

• střední rétorský styl – kázání, didaktické projevy, neutrální jazykové prostředky

• nízký rétorský styl – pro lid, satira, komedie, hovorové jazykové prostředky