woolfova-skvrna_na_zdi

Zahrady v Kew (Kew Gardens). Povídka se odehrává v Královských botanických zahradách v Kew, asi 10 km od Londýna, jednoho parného letního dne. Popisuje cestu hlemýždě a současně lidí, kteří se pohybují v jeho blízkosti.

Skvrna na zdi (The Mark on the Wall). Někdy v půli ledna seděla Virginia odpoledne u krbu, popíjela čaj, chtěla sáhnout po knize. Z programu ji vytrhla ta zvláštní černá skvrna, která se snad objevila, snad si jí jen nevšimla, pár centimetrů nad krbovou římsou. Celkem sedmkrát se na ni podívala, pokaždé v ní viděla něco jiného. Snad to byla skvrna způsobená hřebíkem určena pro obraz po bývalých majitelích – miniatura dámy s napudrovanými loknami a rudými rty. Když se nad tím trochu zamyslela, skvrna od hřebíku se jí nezdála být nejpravděpodobnějším řešením, byla příliš velká, kulatá. Mohla by se zvednout a jít se podívat z blízka, ale byla si téměř jistá, že by i přesto nerozpoznala skvrnu o nic lépe. A co, vždyť může přemýšlet i v sedě, je to pohodlnější. Nevědomost je krásná. Tajemství života! Nepřesnost myšlenek. Ta skvrna na zdi vlastně vůbec nemusí být díra. Mohla být způsobena nějakou černou hmotou, třeba lístkem růže zbylým z léta. Nebyla přece tou nejbdělejší hospodyní. A vůbec, ona chce jen přemýšlet, nerušeně nechat plynout myšlenky a chytit první co ji napadne. Shakespeare, ne, něco příjemnějšího. Neskromnost skromných lidí poslouchajících s uspokojením chválu na jejich úspěchy. Mužský pohled na svět a Whitakerův Přehled společenské hierarchie. Svoboda. Rovnost žen. V určitém osvětlení ta skvrna vlastně vůbec nebyla plošná a ani ne tak docela kulatá. V určitém místě by její prst určitě přejel po malém hrbolku, podobnému těm mohylám v Downské pahorkatině, o kterých se říkalo že jsou to sídliště nebo hroby. Nějaký archeolog na to snad už přišel. Kdyby nakonec zjistila, že je to velký starý hřebík zatlučený někdy před tři sta lety, co by tím vlastně získala? Poznání? Námět k dalšímu přemýšlení? A co je vlastně poznání? Vědět, že po arcibiskupovi z Camterbury následuje lord kancléř, po lordu kancléři arcibiskup z Yorku? Nakonec bude stejně nejlepší přemýšlet o dřevě. Člověka to těší, není to náročné – jaký byl asi životní příběh toho stromu z kterého měla Virginia stolek? Je plný klidných, pokojných myšlenek, šťastných myšlenek, ten strom. Chtěla je zachytit každou zvlášť, ale něco se jí do toho začalo plést. O čem to všechno vlastně bylo? O stromu? O řece? O Downské pahorkatině? Už se nedokázala rozpomenout, všechno se točí, padá, prchá, mizí. Někdo stál nad ní a řekl: Jdu ven koupit noviny. Ona odpověděla: Ano? A on na to: I když, noviny stejně k ničemu nejsou, nic se neděje. Zatracená válka, čert aby vzal tu prokletou válku! I tak ale nevidím důvod, proč bychom měli mít na zdi hlemýždě. Ach, ta skvrna na zdi! Byl to hlemýžď.