Zvuková stránka jazyka

Zvuková stránka jazyka. Spisovná výslovnost, výslovnost slov přejatých

• zvukovou stránkou jazyka se zabývá fonetika a fonologie

• hlásky – nejmenší zvukové jednotky

• fonémy – nejmenší zvukové jednotky rozlišovat samostatné jednotky významové, představují větší míru obecnosti než hlásky, je jich také nutně méně; zatímco fonetika operuje převážně s hláskami, fonologie pracuje s fonémy (velmi zjednodušeno)

např. n ve slově lano a lanko je jeden foném, ale dvě hlásky (zubodásňové x měkkopatrové), stejně je to s ř ve slovech dřít a třít (v prvním znělé, v druhém neznělé)

• fonetika – všímá si zejména procesu tvorby (produkce) a recepce (přijetí lidským posluchačem) řeči, úzce spolupracuje s fyzikou (akustikou), biologií

• dříve dominovala tzv. instrumentální fonetika (využití moderních přístrojů), současná fonetika zdůrazňuje spíše aspekt percepce (recepce), tj. dekódování řeči lidským posluchačem

• artikulační fonetika – zabývá se fyziologickou činností mluvidel

• akustická fonetika – sleduje fyzikální vlastnosti řečového akustického signálu

• fonetika se zabývá i studiem rozsáhlejších zvukově-řečnických celků, ve kterých se uplatňují tzv. suprasegmentální neboli prozodické vlastnosti mluvené řeči, jako je přízvuk, melodie, rytmus

• fonologie – studuje fonémy a vztahy mezi nimi, možnosti jejich kombinace, více rozkrývá systém daného jazyka než fonetika, využívá tzv. fonologických opozic (podobností a rozdílností)

• základní složky mluvení:

respirace (dýchání)

fonace (tvorba hlasu)

artikulace (článkování)

• mluvidla – tělesné orgány, které se účastní tvoření hlásek

1. hlasové orgány = hlasivky, 2 pružné vazy mezi chrupavkami v hrtanu, výdechovým proudem z plic se rozkmitají, vzniká tón (u samohlásek a znělých souhlásek)

2. artikulační orgány – ústrojí modifikační (hlas se přetváří v řeč)

   • aktivní – jazyk (lingua), rty (labia),

   • pasivní – měkké patro (zadní, velum), tvrdé patro (přední, palatum), dásně (alveoly), zuby (dentes)

Soustava českých hlásek

• samohlásky (vokály) – volný průchod výdechovému proudu, tónový charakter

• souhlásky (konsonanty) – výdechový proud naráží na překážku (úžinu nebo závěr), šumový charakter

• samohlásky – v češtině 10 fonémů (a, e, i, o, u, á, é, í, ó, ú), jim odpovídá 14 grafémů (navíc y, ý, ů, ě)

• všechny české samohlásky jsou: znělé a ústní; krátké a dlouhé

• dvojhlásky (diftongy) – spojení dvou samohlásek – ou, au, eu (poslední dvě v přejatých slovech)

• souhlásky – je jich celkem 25

• znělé (hlasivky kmitají) x neznělé (hlasivky nekmitají) – souhlásky párové (d-t, b-p, š-ž atd.)

• ústní (dutina nosní je zavřeno, neúčastní se artkulace) x nosové (m, n, ň)

• podle způsobu tvoření:

• závěrové – cesta výdechovému proudu zcela zahrazena, proud ji prorazí, exploze (d, p,..)

• polozávěrové – nejprve úplný závěr, pak jeho postupné uvolnění a přechod v úžinu (c, č, dz, dž)

• úžinové – cesta výdechovému proudu zúžena (f, s, …)

• podle místa tvoření:

• obouretné (b, p, m)

• retozubné (v, f)

• zubodásňové přední (d, t, a, c, dz, z, s, l, r, ř)