Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Zvuková stránka jazyka

DOC
Stáhnout kompletní materiál zdarma (43 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.

Zvuková stránka jazyka. Spisovná výslovnost, výslovnost slov přejatých zvukovou stránkou jazyka se zabývá fonetika a fonologie hlásky – nejmenší zvukové jednotky fonémy – nejmenší zvukové jednotky rozlišovat samostatné jednotky významové, představují větší míru obecnosti než hlásky, je jich také nutně méně; zatímco fonetika operuje převážně s hláskami, fonologie pracuje s fonémy (velmi zjednodušeno) např. n ve slově lano a lanko je jeden foném, ale dvě hlásky (zubodásňové x měkkopatrové), stejně je to s ř ve slovech dřít a třít (v prvním znělé, v druhém neznělé) fonetika – všímá si zejména procesu tvorby (produkce) a recepce (přijetí lidským posluchačem) řeči, úzce spolupracuje s fyzikou (akustikou), biologií dříve dominovala tzv. instrumentální fonetika (využití moderních přístrojů), současná fonetika zdůrazňuje spíše aspekt percepce (recepce), tj. dekódování řeči lidským posluchačem artikulační fonetika – zabývá se fyziologickou činností mluvidel akustická fonetika – sleduje fyzikální vlastnosti řečového akustického signálu fonetika se zabývá i studiem rozsáhlejších zvukově-řečnických celků, ve kterých se uplatňují tzv. suprasegmentální neboli prozodické vlastnosti mluvené řeči, jako je přízvuk, melodie, rytmus fonologie – studuje fonémy a vztahy mezi nimi, možnosti jejich kombinace, více rozkrývá systém daného jazyka než fonetika, využívá tzv. fonologických opozic (podobností a rozdílností) základní složky mluvení: respirace (dýchání) fonace (tvorba hlasu) artikulace (článkování) mluvidla – tělesné orgány, které se účastní tvoření hlásek hlasové orgány = hlasivky, 2 pružné vazy mezi chrupavkami v hrtanu, výdechovým proudem z plic se rozkmitají, vzniká tón (u samohlásek a znělých souhlásek) artikulační orgány – ústrojí modifikační (hlas se přetváří v řeč) aktivní – jazyk (lingua), rty (labia), pasivní – měkké patro (zadní, velum), tvrdé patro (přední, palatum), dásně (alveoly), zuby (dentes) Soustava českých hlásek samohlásky (vokály) – volný průchod výdechovému proudu, tónový charakter souhlásky (konsonanty) – výdechový proud naráží na překážku (úžinu nebo závěr), šumový charakter samohlásky – v češtině 10 fonémů (a, e, i, o, u, á, é, í, ó, ú), jim odpovídá 14 grafémů (navíc y, ý, ů, ě) všechny české samohlásky jsou: znělé a ústní; krátké a dlouhé dvojhlásky (diftongy) – spojení dvou samohlásek – ou, au, eu (poslední dvě v přejatých slovech) souhlásky – je jich celkem 25 znělé (hlasivky kmitají) x neznělé (hlasivky nekmitají) – souhlásky párové (d-t, b-p, š-ž atd.) ústní (dutina nosní je zavřeno, neúčastní se artkulace) x nosové (m, n, ň) podle způsobu tvoření: závěrové – cesta výdechovému proudu zcela zahrazena, proud ji prorazí, exploze (d, p,..) polozávěrové – nejprve úplný závěr, pak jeho postupné uvolnění a přechod v úžinu (c, č, dz, dž) úžinové – cesta výdechovému proudu zúžena (f, s, …) podle místa tvoření: obouretné (b, p, m) retozubné (v, f) zubodásňové přední (d, t, a, c, dz, z, s, l, r, ř) zadní (č, dž, ž, š) tvrdopatrové (ť, ď, ň, j) měkkopatrové (g, ch, k, velární n – v pozici venku) hrtanová (h) celý konsonantický systém lze uspořádat přehledně do tabulky (místo tvoření x způsob tvoření), omezený formát této maturitní otázky nám ji ale zařadit nedovoluje - slabika – část slova vyslovená jedním nárazem dechového proudu aspoň jedna hláska slabiky musí být slabikotvorná (samohlásky, ze souhlásek r, l, m) otevřená (končí samohláskou) x zavřená (končí souhláskou) – v češtině tendence k otevřeným slabikám slovní přízvuk – v českých slovech na první slabice ve spojení jednoslabičné předložky s následujícím slovem se přízvuk přesouvá na předložku, takže předložka s jménem tvoří přízvukový celek na liché slabice v troj- a více slabičných slovech – vedlejší přízvuk v souvislé řeči některé výrazy vlastní přízvuk nemají, připojují se k předcházejícímu přízvučnému slovu – příklonky, např. krátké tvary zájmen (mě, tě se, mi atd.), tvary pomocného slovesa být (jsem, jsi, bych atd.) výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukov

Témata, do kterých materiál patří