Otevřít po mé smrti_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Zbyněk Havlíček

Otevřít po mé smrti

Výňatek

Umělecký text

Sejdeme se za 14 dní. . .

Chtělas mně dát malinkou náplast na zoufalství,

Skluzavku do modrého nebe

Velikou lopatkovitou lžíci, podobnou baskické raketě,

S kterou zeširoka nabírám

Hrozinkový nákyp závějí tohoto světa,

Současného světa s nímž vedu

Každodenní rozhovor.

Především

Souhlasím s desideologizací

Protože jakákoli ideologie

Tohoto pudingu který jím

Plnými ústy

Se podobá

V tom lepším případě

Komentáří

V tom horším

Masové psychóze

Pod balkonem mých vlastních chuťových žláz

Kde mluvíl Klement Gottwald

Vítězného února 1948

A v nejhorším případě

Veliké latrině šašků

Volajících ó ó ó

Nad každým podvozkem s hnojem

Prohlašujícím s rachotem čtvrtka

Že včera byla středa

Anebo obráceně.

Právě tak

Uctívám imaginaci

Jako Marilyn Monroe která se na mne právě dívá

Z jednoho obrazu Hieronyrna Bosche

V holandském klobouku

Z pod něhož jí vyklouzly

Plavé vlasy, srpek měsíce

Nad červánkovými pralesy

V pozadí Věže,

Mé nesmrtelné vévodkyně.

Vyloučit imaginaci

Znamená likvidovat báseň.

Ti kdož tak nevědouce činí

Dezertují

K tichému mumlání

Za oponou

Ze strachu před nahou a zářivou

Krásou.

Výňatek

Neumělecký text

Miluji, tedy jsem - Zbyněk Havlíček

Milostná korespondence zahajuje vydávání jednoho pohříchu zatím málo známého díla

Zveřejněním vzájemné korespondence se básník a psycholog Zbyněk Havlíček a jeho přítelkyně Eva Prusíková stanou patrně nejznámějším milostným párem z českého literárního prostředí druhé poloviny minulého století. Vztah těchto milenců byl po mnoha stránkách zvláštní. Oba paralelně žili v manželských svazcích, jejich rodiny se i s dětmi vzájemně stýkaly; Havlíčkova žena se o tomto vztahu dozvěděla patrně až po manželově předčasné smrti. Milenci se seznámili v dobřanské psychiatrické léčebně, kde Havlíček pracoval jako terapeut a psycholog (doktorát v tomto oboru získal in memoriam v roce 1991). „Zajet za Zbyňkem do Dobřan nebo Sadské tak ovšem znamenalo i tajný výlet do zakázaných území naší citovosti,“ vzpomínal v samizdatovém sborníku v roce 1979 (Speleolog v hlubinách nevědomí) básník Petr Král. Dobře se tím blížil podstatě okouzlujícího vlivu Havlíčkovy osobnosti.

[…]

Štěstí je tupé

Když v roce 1994 literární historik Jiří Brabec alespoň zčásti realizoval nevydaný ediční projekt Vratislava Effenbergera z konce 60. let na vydání Havlíčkova básnického i teoretického díla, zvolil místo Effenbergerova názvu pro svazek poezie Miluji, tedy jsem název souboru podle jiné Havlíčkovy sbírky: Otevřít po mé smrti. Je-li pro surrealistické tvůrce příznačná víra v možnost předurčení svého osudu vlastním dílem, nemohl si Havlíček zvolit název děsivější. Podobně osudově ve šťastných chvílích roku 1947 deklaruje jako krédo toto: Nechci být šťasten! „Štěstí je tupé, ubíjející, já chci být maximálně nešťasten, chci žít rozporem...“ S tímto heroismem píše svoji poezii, od výrazově sevřených začátků přes milostnou poezii Lístků do památníku s podtitulem Verše pro malou If (Prusíková se často jako If podepisuje) až po intelektuálně náročnou hru nejvýraznějších sbírek souboru Otevřít po mé smrti. Snad od dob Jiřího Ortena nebyl v české literatuře autor, jehož deníkové či korespondenční záznamy, teoretické stati a přednášky by se tak integrálně prolínaly s vlastní poezií. Díky publikovaným dopisům zjišťujeme, že doslovné části těchto dopisů nalézáme zařazeny v autorových sbírkách. Nebo naopak - části sbírek nalézáme v dopisech? Veškeré Havlíčkovo dílo tak představuje zprávu o sobě a o světě, sdělení, jež nelze rozpojovat. Buď si je zamilujete i s jeho sebemytizací, anebo je nepochopíte. Otázky chápání poezie se objevují v reflexích tvorby Havlíčkových přátel a v následných diskusích, časté je téma snů a jejich analýzy, což bylo i téma Havlíčkovy odborné činnosti. Jeho touha po poznání lidské osobnosti, dennodenně konfrontovaná stykem s psychotickými pacienty, šla až k experimentům s LSD, jejichž záznamy současná edice rovněž přináší. Z dopisů je patrné, že Havlíček takřka programově vytvořil ze svého života báseň. Jako báseň také veškerou svou činnost strukturoval, podle datace napsání básní měřil čas. „...moc často si vzpomínám,“ píše Havlíčkovi Effenberger, jehož dopisy tvoří v rámci poznámkového aparátu nejrozsáhlejší konvolut, jak jsi ... říkal, že surrealismus je vlastně to jediné z dějin umění, co člověka kdykoliv znovu pohlcuje, stačí se toho dotknout na kterémkoliv místě.“