Tajemné dálky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Otokar Březina

Tajemné dálky

Výňatek

Umělecký text

Slavný smutek

Okamžiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfér

Tušení,

když paprsky Věčného proťaly teskný sen,

jenž mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí.

Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů,

záření nespočetných dní zpívalo v narážení bílého světla,

tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd.

Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromů

a bohatství nekonečných žní vlnilo se ve vlhkém výdechu

země.

Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných

bytostí,

plamenné požáry příští touhy hořely v ruměncích tváří,

ve vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davů

a v modlitbách věčná úzkost budoucí nejistoty,

ubitá pýcha myšlenky blednoucí před utkvělými

pohledy Jeho.

V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím

věčného smutku

rozlitého staletími, zaplavujícího národy, zmítajícího

vlnami duší,

rozžhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vln

pod němými klenbami nocí,

z nichž výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkou

bez odpovědi.

Neumělecký text

V dubnu 1895 vyšla třetí publikace Knihovny Moderní revue, Otokara Březiny Tajemné dálky. Toto datum zůstane historické v literárních dějinách, neboť to byl debut slavného českého básníka. Jest nespornou zásluhou Arnošta Procházky, že došlo k vydání této knihy. A Březina sám vždy vděčně vzpomínal, že to byl Arnošt Procházka, jenž mu umožnil vydati první knihu.

Vylíčím, za jakých okolnosti došlo k vydání básní Březinových. Myslím, že to bylo počátkem března 1895, kdy jsme byli s Arnoštem Procházkou v knihkupectví Topičově, abychom se poptali, zda nám došly některé objednané francouzské knihy. Některé jsme si objednávali ovšem přímo, u pařížských bukinistů, ale z velikých nakladatelství, jako bylo třebas nakladatelství Lemerrovo, bylo nám pohodlnější bráti knihy u Topiče, kde jsme měli účet. A tu jsme se dověděli od zaměstnance francouzského oddělení Topičova, horlivého čtenáře Moderní revue, že se obrátil básník Otokar Březina na nakladatelství Topičovo se žádostí, aby mu vydalo knihu básní. Tato žádost způsobila v nakladatelství veselost svou naivností. Tehdejší Topič vydával pouze akreditované staré autory, jako byl Václav Beneš Třebízský, Jan Neruda, Alois Jirásek – a zde žádal básník neznámý, básník veršů odvážných, nesrozumitelných, v Lumíru posmívaných, aby mu byly vydány tyto verše „slavnou“ firmou.

Procházka učinil nějakou nepřívětivou poznámku dotýkající se velmi nešetrně „úctyhodné firmy vydávající literární mrtvoly“ a nemající porozumění pro nové živé umění.