Prostor k rozlišení_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Věra Linhartová

Prostor k rozlišení

Výňatek

Umělecký text

Po krátkém zmatení, kdy by byl málem uvěřil, že událost, více než půldruhého století stará, přece jen proti všemu očekávání neskončila a působí tedy v přítomnosti, vrátil se ke své původní domněnce, a odmítnuv stínům přiznat současnost, které se málem na čas zmocnily, odkázal je s plným uspokojením znovu do minulosti. Podařilo se mu to tím snadněji, že byl povahy veselé a živé, takže mu ve společnosti, v níž se nenadále ocitl, nebylo právě volno.

Viděl a chápal nyní událost zcela jasně a jen se divil, co mu na ní dříve připadalo tajemným. Věděl o ní právě tolik, co před tím, ale kdyby byl nyní začal psát, napsal by o ní asi v takovém smyslu:

Jednoho dne, krátce před korunovačními slavnostmi císaře Leopolda, navštívil W. A. Mozarta posel od hraběte Franze Walsegga, aby ho – aniž se představil sám, nebo alespoň jménem toho, kdo jej posílal – požádal, zda by nebyl ochoten složit zádušní mši, aniž by pátral po jejím účelu a objednavateli. Podmínky jsou velmi výhodné, může si určit sám, za jakou cenu a v jaké době by ji mohl dodati. Mozart tedy přislíbil, a od té chvíle, sveden zdáním, začíná považovat svou mši za nevývratnou předzvěst vlastní smrti.

[...]

Redaktor tedy pozvedl ruku a kývl na studenta, že přijde za ním, ale ten mu naznačil, aby zůstal, a chystal se přejít sám. Viděl, že mladý muž něco volá, ale pro hluk mu nemohl rozumět, viděl jen pohyb jeho úst. Přikývl, že už jde, a pohlížeje stále přímo do tváře částečně zakryté velkým baretem, vyrazil bez rozmyslu přes ulici; nepostřehl přijíždějící auto, které ho srazilo a odhodilo k okraji chodníku. Nabyl sice ještě vědomí, ale už nepromluvil, jen se díval, a protože nadto právě tak zůstal – upřeně zahleděn – i když už byl mrtev, nemusí být ani docela jisto, nabyl-li vědomí skutečně.

Neumělecký text

Absurdita života není u Linhartové obecnou kategorií, ale průvodním jevem a důsledkem neschopnosti jedince komunikovat s druhými a účastnit se vyššího řádu, na jehož existenci Linhartová často upozorňuje (Rekviem za W. A. Mozarta, Skladatel, Nesouvislá povídka).

Někteří kritikové jí vytýkají její soustředěnost na formální stránku díla. Zdá se však, že neprávem: ztroskotání jazyka a tradičních literárních forem je námětem, těžištěm jejího díla.

[...]

Příběh v tradičním slova smyslu se v díle Linhartové vyskytuje jen výjimečně a slouží především k tomu, aby zpochybnil náš způsob vnímání skutečnosti. Dobrým příkladem toho je Rekviem za W. A. Mozarta: začíná úvahou o tajemství, které v našem racionalistickém světě, vedeném potřebou věrohodnosti a ověřitelnosti, nemá místa. Po tomto úvodu vypráví autorka příběh studenta konzervatoře, který byl požádán, aby napsal článek o tajemných okolnostech Mozartovy smrti, jenž sám prožívá jakousi paralelu Mozartova osudu. Všechny záhadné okolnosti kolem jeho smrti jsou sice logicky vysvětlitelné, ale v komentářích, jimiž je text proložen, a v závěru, který přechází zase do úvahové pasáže, jsou tyto závěry zpochybněny.