Saturnin_V001_o

Éra hostujících režisérů v Ypsilonce pokračuje. Dlouhodobý projekt, jenž není daleko od experimentu, má představit různá uchopení ypsilonské poetiky a snad i umožnit hercům poznat práci s jinými režisérskými osobnostmi. Vznikla tak jakási „trilogie“, v mnohém jistě zajímavá, leč její část poslední je přinejmenším sporná. Oproti výborným režiím Milana Lasici (Hlava medúzy) a Arnošta Goldflama (Srdce) slovenský režisér Juraj Nvota rozluštit tajemství poetiky Ypsilonu s hrou Svatá rodina nedokázal.

Obnažené trubky v nedůstojném suterénním bytu bez oken tak nějak existují samy pro sebe, možná právě jako v něm existuje postava Matky bojující s osamělostí. Ale jen zavilý sentimentalista by projevil soucit, ostatní brzy prohlédnou její vypočítavost. Navíc tahle Matka je prostě nesnesitelná. Ječivé povykování a vzteklé šermování holí znamená pro příchozí vždy maximální nebezpečí. Koho by tohle nevychýlilo z psychické rovnováhy! Útok může přijít zcela nečekaně, neboť belhání, pokud se to Matce hodí, se rázem mění v mrštné a překvapivě rychlé pohyby.

Především však jde o směšnou přetvářku této Matky před světem (který reprezentují tři sousedky), jak ji mají dětičky rády. Všechno je pochopitelně jinak, a tak se chudera ženská absurdně snaží upoutat pozornost svých dětí kriminálním činem. Jenže se Synem - elegantním pragmatikem, Synáčkem - ironickým cynikem, Bráškou - nemotorným slabochem a věčně utrápenou hysterickou Dcerou nepohne vůbec nic. Rekviem zpívající pohřební průvod, jenž se zjevuje v intermezzech, jako by předznamenával to, že v závěru Synáček cynicky, tedy po svém, navrhne, aby Matku prostě zabili. Vyústění této hořké komedie je stejně tak šokující, jako vlastně očekávané.

[…]

Z podařených dětiček je nepozoruhodnější postavou Bráška, jehož Martin Dejdar hraje jako usedlého tatíka s bříškem, tedy jako úplný protiklad jeho obvyklému typu rolí. Zato Jana Synková v titulní roli Matky je naprosto stejná všude a ve všem, zkrátka mile stereotypní. V živelném pojetí je znát inspirace všemi stárnoucími matkami světa, aniž by tomu chyběl ten bezprostřední „ypsilonský“ komediální odstup. Synková vlastně hraje, byť po svém, jen to vypozorované, skvěle přebírá ukřivděnost či egoistické uvažování, ale ven už jde jen ta nesnesitelnost a faleš, případně idealizované blábolení o zemřelém manželovi.

MICHAL NOVÁK

(http://www.i-divadlo.cz/)

OBECNÁ struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla)

2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla

3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého

4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika