Sodoma_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Karásek ze Lvovic

Sodoma

Výňatek

Umělecký text

Venus masculinus

Na oltář Tvůj nekladou se růže vonné, radostné jako úsměvy panen.

Za zpěvu chórů, zatímco v oblacích kadidla klesá lid na dlažbu chrámu.

Studený jest oltář Tvůj, vychladlý, a jenom za nocí vlhkých plísní

Osamělý milenec tajně se krade zlíbat Tvé roucho.

V pustém chrámě, poházeném blátem a slinami,

Před bohem strnulým, němým, posmívaným davy,

Klade skabiózy černé, dar povržené, prokleté vášně,

V oběť lásky, jež plíží se jako prašivý pes z noci v noc.

Bože lásky mužů! šeptá ret znavený marnou modlitbou.

Má touha vzývá Tě a hledá jako noční motýl

Jedovatou vůni černých květů, jež jej usmrcují.

– Ale oči prázdné z tmavých otvorů hledí bezcitně v extáze vzývání.

Mrtev je bůh, a morem páchne jeho zelené tělo.

Neslyšíš smích? To příroda chechtá se vlastnímu dílu!

Pasov, červenec 1895

Výňatek

Neumělecký text

Žádná má kniha básní nebyla psána s větším zápalem, žádná kniha mne nenaplňovala větší psychickou dynamikou než Sodoma při svém vznikání. Psal jsem tu knihu v slunci a horku, a ta teplá ohnivá zbarvenost prosycující každý verš se mi jeví dosud, když tu knihu svého básnického mládí otevru, dnes, kdy se mi zdá, že žiji jako v stínu a jako stín stínů. Po celou dobu, kdy jsem psal tyto básně, nechtěl jsem míti styk s nikým. Neotvíral jsem ani dopisy, jež mne v té době docházely, a abych nemusil ani k Procházkovi, řekl jsem mu, že dovolenou strávím v Bavorsku a že odjedu z Prahy. Ale byl jsem v Praze a celou dovolenou jsem proseděl u té opuštěné Svaté Anny, kde se jen proháněli občas smíchovští uličníci a někdy zpod kamene zasyčel vydrážděný had…

Když jsem měl Sodomu sestavenou, navštívil jsem zase Procházku a přinesl mu knihu básní. Procházkovi se Sodoma velmi líbila a dal hned z ní do Moderní revue ukázku. Byly to dva sonety, jeden nazvaný Sodoma, druhý Venus masculinus. Poněvadž svého času nebylo konfiskováno ono číslo Moderní revue, jež jsme věnovali aféře Wildově, neobával se Procházka konfiskace mé nové knihy. Také mně nepřipadlo na mysl, že by mohla cenzura shledati mé básně závadnými. Odnesl jsem tedy rukopis Stivínovi a vyjednal s ním úpravu nové své knihy. Přál jsem si titul dvoubarevný, černý a zelený, úvodní báseň měla býti celá zeleně vytištěná a pro obálku jsem si vybral nádherný fialový papír. Při úpravě jsem se řídil úpravou publikací časopisu La Plume a Mercur de France. Hůře bylo s písmem. Stivín měl málo úhledný garmond, ostatního písma měl vždy jen trochu, a tak jsem pojal neblahý úmysl dáti každou báseň vysázeti z jiného písma, pokud stačila zásoba Stivínovy sazárny. Procházkovi se to zamlouvalo a činil pak takové experimenty také v Moderní revui, kde každá báseň byla vysázena jiným písmem. Ale co se ztratilo v časopise, nebylo vkusné v knize. Jiná potíž byla s dvojím tiskem u Stivína. Nemohl dosáhnouti onoho pronikavě zeleného tónu, jenž mi tanul na mysli, ani po několikerém umytí stroje a tón, jehož dosahoval, byl stále špinavě zelený. Mimo to neuměl přitisknouti text zelený rovně do tisku černého. Poněvadž zelený tisk byl na titulu, vypadalo to ohavně, jak to bylo jen trochu křivé. Po četných obtížích byla kniha dohotovena a vytištěna na pěkném papíře zahnědlého zabarvení ve dvou stech exemplářích, z nichž třicet mělo býti opatřeno podpisem autorovým. Ale k tomu již nedošlo.