Velký román_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Ladislav Klíma

Velký román

Výňatek

Umělecký text

„Nedal bych za tvůj život ani kozí bobek,“ zachrochtal Carlo. „Nechceš-li, ty dobytku, co nevidět vidět na dno Rakve, ať sletím do ní sám -.“

„Drž prostořekou hubu, zlatoušku,“ kopl opět otec syna a zašeptal mu: „Nekaž legraci, Jeho Jasnost by se strašně zlobila.“

Políbil syna. Miloval ho skoro homosexuelně. Snad pochopil by to ten, kdo by viděl obě tváře. Bernardova byla zpola nanejvýš surová, zpola nanejvýš potměšilá, ale celá nanejvýš odporná; avšak byla to přece jen tvář člověka.

Carlo však? Kdyby jeho hlava neseděla na trupu lidském, byl bys bez přehánění v rozpacích, měl-li bys říci, náleží-li malému hrochu nebo člověku. Měl jsi nejpříšernější dojem, že vidíš před sebou skutečné, nejhovadštější zvíře. Bylo by slabé tvrdit, že byl idealně ohyzdný; ne: nebyl to už člověk, bylo to děsivé zhlídnutí na hrocha, na bagouna. Kdo jej viděl, zbledl mystickou hrůzou, více než před strašidlem; neboť je mystičností zkříženina člověka se zvířetem. Všichni bandité zdálky se mu vyhýbali; ne tak proto, že byl surovec a syn všemocného náčelníka: proto hlavně, že štítili se jeho pohledu i pohledu naň, jako na nejodpornější strašidelný hmyz. Otec Bernardo však miloval jej celou duší. Proč? že byl jeho jediným potomkem? nebo proto, že byli oba šerední a zvrhlí? anebo – ale kdož by to vše pochopil!... – A jako stejné přitahuje stejné, tak různorodé se instinktivně odpuzuje. Bernardo, a ještě více Carlo nenáviděli z hloubi duše Luigiho, krásného, sympatického, třeba nanejvýš lehkomyslného a zvětralého jinocha; příšera Carlo choval k němu hned od prvního spatření mystickou, nesmiřitelnou zášť.

„Ano, zbláznil jsem se, dočista zbláznil, teď teprve to vidím,“ mluvil trhaně Luigi. „Nejstrašnějšímu muži Italie jsem hrozil, – jako by dešťovka hrozila lvu. Ale láska k Paoletě pomátla mně hlavu. Přál jsem si položit jí k nohám nějaký královský dar a myslil jsem,“ – udeřil se vztekle do hlavy – „že vydřu něco z Jeho Jasnosti. Já blbec, já bídák!... A ty ženské aby vzal čert!“

Neumělecký text

Klímův odkaz čeká na vydání

Letošní cena Magnesia Litera pro editorku Sebraných spisů Ladislava Klímy nebyla vůbec unáhlená. „Je k hanbě českých literárních historiků i českých nakladatelství, že vůbec nepokládali za svou povinnost vypořádat se s Klímovým dílem,“ napsal kritik Jindřich Chalupecký ve své knize Expresionisté, vydané posmrtně roku 1992.

Majitel nakladatelství Torst Viktor Stoilov, který Chalupeckého knihu vydal, se rozhodl učinit tomuto hanebnému dědictví přítrž a vydat konečně i kompletního Ladislava Klímu. Hybatelem této akce byla Francouzka Erika Abramsová, posléze oceněná Literou. Ta se pro tento účel naučila česky a českým čtenářům přináší postupně „kompletní fragment“ literární pozůstalosti pozoruhodného samorosta české kultury.