Znělky_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Dědeček

Znělky

Výňatek

Umělecký text

O blbosti

Prožíval jsem včera krutá muka,

ještě dnes mi není do zpěvu:

Naslouchal jsem totiž výlevu

ignoranta, tupce, nedouka.

Mít jak sultán svého mameluka,

rozkázal bych: Vypucuj si meč

a sejmi ho za tu blbou řeč!

Jsem však sám a třese se mi ruka.

Chovám pravda jistou nedůvěru

k lidem zjevně mdlého charakteru,

horší však jsou tupé pytle střev.

Zradu, lež a jiné podlé skutky

stačí trestat udělením důtky.

Ale blbost, blbost žádá krev!

Neumělecký text

Český fejeton: četba, která napřimuje?

[…]

Dědeček: tvář vašnosty

Jiří Dědeček je zcela jiným typem pisatele. Pavlátovu psaní porozumíme tím lépe, o co víc si pisatele ztotožníme s rolí, jakou hraje v profesním nebo občanském životě. Naproti tomu Dědeček mezi sebe a čtenáře už před mnoha lety postavil svého „básnického mluvčího“, jakousi kvintesenci skoro všech špatných vlastností, jaké v Čechách člověk může mít. Kdyby měl jeho český vašnosta tvář, jistě by vypadal absolutně normálně, někomu by snad přišel jako gentleman. Ve skutečnosti se tomu člověku honí hlavou ty nejpříšernější věci. Celý den by mohl chodit mezi lidmi s jedním nasazeným úsměvem, ale zrovna tak může v kterékoli vteřině vytáhnout zpod kabátu mačetu a rozsekat nejbližšího náhodného chodce na tisíc kousků. Když na tohoto „mluvčího“ přestaneme chvíli myslet a vrátíme se zpátky k Jiřímu Dědečkovi, vytušíme, že na počátku jeho deziluzivního psaní musel být zážitek podobný tomu, jaký žalmista Ivan Diviš kdysi pojmenoval slovy „moje oči musely vidět“. I charakter Dědečkova mluvčího zformovalo mnohaleté, možná celoživotní brodění se českým neštěstím. Vznikla optika, která i největší a nejvznešenější skutečnosti, kdyby se snad nakonec nějaké objevily, zobrazí v miniaturní podobě. Zmenší je prostě proto, že si z ambivalence obsažené v každém předmětu vybere hlavně to, čím ho zesměšní. Nějak podobně jako Dědečkův „mluvčí“ by snad psal Céline, kdyby měl víc smyslu pro humor. Ani v tom Dědečkově ale není místo pro laskavost, i samotný ničící účinek je ve službách estetična. Místo soucitu se smějeme do tváře skutečnosti, která permanentně hnije. Literatura se rodí z dusna, jaké může vzniknout jen v prostředí, kde se v pravou chvíli neuskutečnil ten pravý čin. Rozčilení se hromadí, takže když pak takový „mluvčí“ třeba zjistí, že kdosi je hlupák, spěchá mu to říci do očí - a pro jistotu dvakrát; nakonec ho ještě kopne do zadku, jako když se za vybroušenou větu přidá vykřičník.

(Pavel Kosatík o knize Jiřího Dědečka Bát se a krást. Sloupky, črty a fejetony z let 1993-2004)

OBECNÁ struktura ústní zkoušky