Holokaust

1.        Bojkot z 1. dubna 1933 a následující vlna rasové legislativy zaměřené proti Židům zaměstnaným ve veřejných službách a v dalších profesích.

2.        Norimberské zákony z 15. září 1935, které zpečetily emancipaci Židů v Německu a definovaly židovství v rasových termínech.

Ve třicátých letech 20. století velká část německého obyvatelstva souhlasila s životem ve společnosti založené na principech nenávisti, etnické utopie a násilí. Bojovala tak, dle svého názoru, proti všemu údajnému zlu, které na obyvatelstvu Německa mělo být spácháno během posledních dvou století, a za uskutečnění své představy o lepším světě. Ústředním bodem tohoto světonázoru byla víra, že Židé reprezentují vše, co vůči německému obyvatelstvu bylo v protikladu, a z tohoto důvodu měli být odstraněni. Tato víra byla úzce spojena s rozšířeným rasovým pohledem na svět, který definoval Němce jako členy vládnoucí nordicko-árijské rasy a Židy naopak jako zápornou rasu či „antirasu“s nepřijatelnými fyzickými rysy. Utopie, o kterou Němci usilovali, by podle tohoto světonázoru byla dosažitelná jen za předpokladu odstranění Židů z Německa. Když se ukázalo, že tohoto cíle nebude možné dosáhnout vystěhováním Židů, uchýlili se nacisté k nejradikálnějšímu ze všech řešení: „konečnému řešení“. Datum, kdy nacisté dospěli k rozhodnutí vyvraždit Židy, není přesně známo, nebyl nalezen žádný přímý Hitlerův příkaz. Ale fakta mluví jasně: systematické vyvražďování Židů začalo v červnu 1941 v Sovětském svazu a od roku 1942 se rozšířilo do Polska a zbytku Evropy. Plány na vyvraždění Židů v Sovětském svazu bylynedílnou součástí plánů celé invaze. První koncentrační tábor byl založen 23. března 1933 v Dachau, pouhé dva měsíce poté, co se Hitler stal říšským kancléřem. Účelem koncentračního tábora bylo šířit strach mezi obyvatelstvem a tábor se zanedlouho stal účinným nástrojem pro umlčení a zlomení opozice nacistického režimu. Dachau se stalo cvičným místem SS, jeho prvním velitelem byl Theodor Ericke. Jak se rozšiřoval systém táborů, byly mnohé Erickeho brutální skutky následovány i v ostatních táborech. Prvním táborem postaveným za účelem co nejefektivnějšího vyhlazování vězňů byl tábor Chelmno (Kulmhof) v Polsku. Do provozu byl uveden 8. prosince 1941 poté, co do něj byli převezeni Židé z okolních oblastí. Této akci velel Reinhard Heydrich, druhý nejmocnější muž v SS. V době, kdy byla připravována konference vysokých vládních úředníků a členů SS, svolaná na 20. ledna 1942 do berlínského předměstí Wannsee, již byly stovky tisíc Židů zavražděny a vyvražďování bylo stále v plném proudu. To, že nemáme žádný Hitlerem podepsaný rozkaz, který by výslovně vyzýval k vraždění Židů, vedlo historiky k četným úvahám o datu přijetí tohoto rozhodnutí. Většina z nich se shoduje, že ústně bylo rozhodnuto někdy v roce 1941. „Intencionalističtí“ historikové jsou toho názoru, že Hitler a další nacističtí vůdci plánovali vyvraždit Židy po celou dobu, čekajíce pouze na vhodnou příležitost k začátku této operace. „Funkcionalisté“ mezi historiky oproti tomu tvrdí, že nacistický rasistický antisemitismus sledoval předtím, než dal Hitler pokyn k vyvraždění Židů, různé přístupy k tzv. židovské otázce.Nejprve byly k vraždám používány plynové vozy. Nejprve byl kysličník uhelnatý, vznikající spalováním benzínu v motorech těchto vozů, zaveden do utěsněných komor. Tato metoda byla původně užívána jako součást programu „eutanázie“, v jehož rámci nacisté zabíjeli fyzicky a duševně handicapované Němce. Později, v září 1941, byli sovětští váleční zajatci zavražděni v Sachsenhausenu zavedením kouře do utěsněných komor samotného nákladního vozu. O dva měsíce později byly tyto mobilní plynové vozy převezeny do Sovětského svazu, kde je Einsatzgruppen použily k vyvražďování Židů. Když byl v prosinci 1941 založen vyhlazovací tábor v Chelmnu, byly zde tyto plynové vozy rovněž používány. Během nacistické nadvlády v Evropě byly plynové vozy použity k vyvraždění přibližně 700 000 osob. Nakonec zde bylo zavražděno okolo 320 000 osob, většinou Židů. Do března 1942 velel táboru Hauptsturmführer Herbert Lange, poté jej vystřídal Hauptsturmführer Hans Bothmann. 17. ledna 1945 nacisté tábor opustili. Základním způsobem, jak zahladit stopy po vyvražďování Židů, bylo používání eufemismů v početných dokumentech, například „zvláštní zacházení“ pro vraždu a „evakuace“ pro deportaci. Rovněž termín „konečné řešení“ je kódovým označením vyhlazovací politiky. Účastníci vražedných operací byli zavázáni mlčenlivostí. Když byli Židé připravováni na deportace, bylo jim řečeno mnoho lží. Zpravidla se dozvídali, že jedou na nějaké „lepší místo“, kde budou nuceni pracovat, ale kde budou moci žít. V červnu 1942 začala speciální operace „Akce 1005“, jejímž cílem bylo zničit evidenci vražd. Pod velením SS Standartenführera Paula Blobela dohlížela zvláštní jednotka, nazvaná Sonderkommando 1005, na spalování těl obětí ve vyhlazovacích táborech. Od června 1943 se tato jednotka pokoušela zničit stopy po masových hrobech na okupovaných územích Sovětského svazu zpopelněním těl na ohromných hranicích. Ačkoli se jim všechny stopy nepodařilo zahladit, vedlo toto zmatení a zničení stop k tomu, že bylo následně mnohem obtížnější určit přesnější detaily a statistickou velikost spáchaných zločinů. V každé ovládnuté zemi Němci ustanovili ústřední židovskou organizaci, obecně známou jako Judenrat (židovská rada) nebo Altestenrat (rada starších). Také mnozí spojenci Německa, například Slovensko, ustanovili podobné instituce. Cílem zakládání těchto rad bylo vytvořit nástroj, který by Židy kontroloval, izoloval od okolního světa a vnucoval jim různá úřední nařízení. Nacistické úřady se snažily namířit tyto instituce proti významným předválečným židovským představitelům a dalším uznávaným osobnostem. Rady byly chyceny do kleští mezi přáním uspokojit potřeby Židů a přísnými nařízeními úřadů. Židovské rady se pokusily různými strategiemi pomoci Židům ve svých zemích, od aktivní podpory ilegálních skupin a ozbrojeného odporu až k téměř naprosté kolaboraci s úřady při uskutečňování jejich plánů v naději, že zabrání horšímu, než se již událo. V některých oblastech Židé tyto rady uznávali – jako příklad lze uvést raduv kovonském ghettu (Kovno), kterou řídil Dr. Elchanan Elkes – zatímco jinde Židé tyto rady trpěli se zlostí, popřípadě s nenávistí, tak tomu bylo např. v ghettu v Lodži, kde Judenratu předsedal Mordechaj Chaim Rumkowski. Ale bez ohledu na zvolenou strategii to byly nakonec německé úřady, které kontrolovaly situaci a určovaly osud židovských komunit. Reakce Židů na vyvražďovací úmysly nacistů a na jejich úsilí zbavit Židy lidskosti a veškeré lidské důstojnosti nabývala mnoha podob. Židé na úrovni jednotlivců, rodin nebo komunit se tváří v tvář nacistické mašinérii vraždění pokoušeli vzájemně fyzicky i emocionálně podporovat. Židovské rady (judenraty) a různé sankciované a podzemní komunity v mnoha ghettech činily vše možné, aby mohly distribuovat jídlo, léky, a další nezbytné věci, které by lidem umožnily přežít. Na mnoha místech organizovaly kulturní, vzdělávací a náboženské aktivity, ty vyjadřovaly stále živoucí duch obyvatel ghetta. V některých lokalitách byl důraz kladený na přežití pod nacisty výraznější, jinde méně. Židé se také pokoušeli, ať už v organizované podobě nebo na vlastní pěst, falšovat doklady. Podle nich pak byli identifikováni jako nežidé, to jim umožnilo se skrýt nebo dokonce překročit mezistátní hranice.V očekávání vyvražďování začali Židé zakládat na mnoha místech podzemní ozbrojené organizace. Ve více než sto ghettech se Židé připravovali na ozbrojený odpor proti nacistům, ať už ve vězení samotného ghetta nebo za pomoci zapojení partyzánů z okolních lesů, bažin nebo hor. Ne každý plánovaný ozbrojený odpor se nakonec uskutečnil. Nejdéle trvající ozbrojené povstání trvalo tři týdny na jaře 1943 ve varšavském ghettu. Další ozbrojené akce proběhly v Bialystoku, Czestochowé, Krakově, abychom zmínili alespoň několik z největších ghett. Židé z Vilna, Kovna a Minsku, stejně tak jako z mnoha menších ghett, utíkali a přidávali se k protinacistickému partizánskému odboji. Do oblastí, kde působily partizánské oddíly, prchali nejenom muži a ženy přiměřeného věku, v touze zůstat naživu utíkali i starší lidé a děti. Vzhledem k těmto podmínkám, hladu, nemocím, často nepřátelsky naladěnému místnímu obyvatelstvu, nacistickému pátrání, a skutečnosti, že partyzáni nejednou pohrdali stejně tak nacisty jako i Židy, nepřekvapuje, že v lese u Parczewa se osvobození dočkalo pouze 4 % Židů, kterým se podařilo uniknout. Přesto však židovští velitelé partyzánských oddílů dělali vše co mohli i pro ty, kteří nemohli bojovat. Příkladem je zakládání tzv. rodinných táborů. Nehledě na nesrovnatelně krutější režim se o ozbrojené povstání pokoušeli také Židé v některých nacistických táborech. Židovští vězni, v některých případech i za účasti jiných vězňů, povstali proti utlačovatelům i ve třech z vyhlazovacích táborů: Treblince, Sobiboru a Osvětimi–Birkenau. O odboj se rovněž pokoušeli Židé v jiných nacistických táborech, mezi jinými i v Jankowske nedaleko Lvova a Minsku Masowieckém blízko Varšavy. Židé prchali z mnoha táborů, včetně Osvětimi–Birkenau. Dva útěky na jaře roku 1944 přinesly první detailní zprávu, která informovala západní svět o smrtících zařízeních v Birkenau.