Řecké námořnictvo

Po porážce Peršanů vytvořily Athény ligu námořních států, která vešla ve známost jako "délský spolek". Každý člen spolku přispíval loďmi nebo penězi na pokračování boje proti perské říši. Výsledkem bylo, že kolem roku 420 př. n. l. Athény ovládaly flotilu o síle 350 lodí. Athénská námořní nadvláda trvala 75 let. Roku 415 př. n. l. při obléhání Syrakus přišly Athény o polovinu svého loďstva. Konečná porážka přišla o deset let později u Aigospotamoi. Když později Athény nakonec podlehly, Sparťané zkonfiskovali vše kromě 12 trirém.

Někdy během 6. století př. n. l. tedy byla na diéry přidána třetí řada lavic pro veslaře a vznikla slavná triéra či triréma. Na konci tohoto století se již stala standardní válečnou lodí ve středomoří.
Triréma měla tři řady vesel, každé ovládané jedním veslařem. Vesla byla dlouhá 4-4,5 metrů. Loď byla maximálně 37 metrů dlouhá. Šířka spodku trirémy byla 3 metry a směrem nahoru se zvětšovala až na přibližně 6 metrů. Hlavní zbraní trirémy byl bronzem okovaný kloun, který se vrážel do boku nepřátelských plavidel. Vzniklou dírou pronikla do lodi voda a ta se potopila. Přesto lze ale říct že největším nepřítelem všech středomořských galér bylo špatné počasí -drtivá většina lodí Antiky nebyla potopena v bitvách ale v bouřích.

Podle athénských záznamů bylo na nejnižší úrovni 27 veslařů (thalamites) na každé straně, na druhé řadě lavic také 27 veslařů (zygites) a navrchu bylo veslařů 31 (thranites). Stejně jako u předchozích typů lodí i tréry byly řízeny širokými vesly na zádi. Kromě těchto 170 veslařů, kteří se rekrutovali s nejchudších vrstev svobodného obyvatelstva, bylo na lodi dalších 30 lidí. Byli to lučištníci, námořníci, flétnisté, kteří udávali veslařům tempo flétnou a palubní pracovníci. Každé lodi velel nauarchos nebo také trierachos. Loď ovládal na zádi kormidelník (kybernetes). Za příznivých podmínek mohla triéra plout rychlostí až 12 kilometrů za hodinu.

Konstruovány byly po celou antiku tak, že se nejprve postavil trup a do něj se následně vestavěla kostra. Pevnost a tuhost konstrukce zajišťovalo též lano utahující k sobě přední a zadní zdvižený vaz. Z původních záznamů známe dokonce i cenu triér z doby kolem bitvy u Salamíny - Themistokles pořídil celkem 100 triér za stříbro v ceně 100 talentů a o něco dříve pořídil Miltiadés 70 lodí za 50 talentů - měla tedy jedna loď přibližně cenu mezi jedním až dvěma talenty (tedy něco mezi 26-52kg stříbra) i když tady lze asi uvažovat o ceně za hromadnou objednávku.

V helénistickém období se funkce galér změnila. Lodě teď byly projektovány jako těžce obrněné plovoucí platformy schopné nést katapulty, věže a námořníky. Kolem roku 400 př. n. l. se poprvé objevují zmínky o plavidlech s větší veslařskou kapacitou než triéry. Řecké slovo pro lodě se třemi řadami vesel bylo trieres . Nyní se začínají objevovat tetreres a penteres , tj. čtyř a pětiřadé lodě. Kolem 350 př. n. l. slyšíme o "šestkách" a číslo se postupně zvyšovalo. Na konci třetího století máme zmínky dokonce o "čtyřicítkách". Tato čísla odborníky značně matou a je několik teorií, jak takové lodě mohly fungovat. V roce 1864 Grase publikoval knihu, kde se pokouší o rekonstrukce takových plavidel. V případě lodě se čtyřiceti řadami vesel by musel nejvýše umístěný veslař (asi 15 metru nad hladinou) ovládat veslo o délce 75 metrů. Stejně neproveditelná je však další teorie, která předpokládá, že žádná z galér nikdy neměla více než jednu řadu vesel a že čísla hovoří o počtu veslařů u jednoho vesla. To by bylo v pořádku do počtu osmi mužů u jednoho vesla, nicméně od šestnácti nahoru je to čirá fantasie.