Řecké námořnictvo

Je možné, že odpověď leží někde uprostřed. Plastiky římských lodí jasně ukazují, že se používaly lodě s více řadami vesel, ale nikdy neznázorňují plavidlo s více než třemi řadami. Možná, že tyto lodě byly jen větší a těžší verze diér a triér a že nikdy neexistovala loď s více než třemi řadami vesel. Čísla by tedy mínila nikoliv počet řad, nýbrž počet mužů v jedné vertikální řadě. "Šestnáctka", nejčastěji zmiňovaná z těchto velkých lodí, by tedy měla dvě řady vesel a u každého vesla by bylo osm veslařů.

Námořní taktika byla poměrně jednoduchá a závisela na schopnostech námořníků jednotlivých lodí. Lodě se formovaly podobně jako pěchota na souši - v řadách o různé hloubce, se středem i křídly. Jakmile se k sobě dvě flotily přiblížily, boj začaly lučištníci, katapulty a balisty umístěné na lodích. Střílelo se šípy, koulemi nebo zápalnými střelami na bázi nejrůznějších směsí olejů a pryskyřic. Jakmile mohli, začali metat své zbraně i oštěpaři. Pak se vojáci na palubě přikrčili a připravili na náraz. Některé lodi se srazily příděmi a byly nuceny couvat, aby pak mohly zaútočit znovu. Námořníci se snažili prorazit klounem bok nepřátelské lodi a potopit ji. V případě, že kloun v trupu uvízl, námořníci naskákali na palubu nepřátelské lodi a bojovali muž proti muži. Někdy se mužům poškozené lodi podařilo přemoci nepřítele a zajmout jeho plavidlo. Přeskakovat z paluby na palubu nebylo zase tak jednoduché a tak se nezřídka stávalo, že voják spadl do vody, kde byl zasypán střelami protivníka. Lodi, které se vyhnuly celnému střetu se snažily obrátit svou záď a urazit vesla nepřátelské lodi, která pak již byla bezmocná. Nejlepší námořníci starověku byli obyvatelé Rhodu. Jedním z jejich typických manévrů byl čelní útok, při kterém se na poslední chvíli těsně před srážkou stočili, stáhli svá vesla a propluli kolem boku nepřátelské lodi a pokud možno zuráželi její vesla. Jakmile se dostali za nepřátelskou linii, spoléhali na to, že jejich větší zručnost v ovládání lodi jim umožní otočit se rychleji než protivník a zaútočit na nepřipravenou a vesel zbavenou loď. Rhoďané také zdokonalili techniku, která jim umožnila částečne potopit příď jejich lodi. Bohužel nikde není přesně popsáno jak tento manévr probíhal. Můžeme jen předpokládat, že těsně před nárazem se posádka vrhla na přední část lodi, takže záď se mírně nadzvedla a příď mírně potopila pod kloun nepřátelské lodi. Výsledkem bylo, že jakékoliv poškození rhodské lodi bylo nad vodní hladinou, zatímco nepřátelská loď byla poškozena ve své spodní části. Tyto dva manévry musely mít strašný efekt na nepřítele, protože ten nikdy nemohl vědět, který z nich rhodské plavidlo použije. Kromě toho bylo užíváno i nejrůznějších lstí, předstíraných útoku nebo ústupu, které měly protivníka zmást, vylákat do nevýhodného postavení či navést na útesy nebo mělčiny.