Sichelschnitt - německá ofenzíva na západě v roce 1940

Sichelschnitt - německá ofenzíva na západě v roce 1940

Německé vítězství v první fázi operace Gelb bylo skutečně drtivé. Mnohými Brity nebo Francouzi byla ostudná porážka po válce omlouvána tvrzeními o německé převaze v tancích, letadlech apod. Přitom Němci šli do operace s menším počtem letadel i tanků, než s jakým disponovali Spojenci (a většinu německých tanků tvořily slabé PzKpfw I a II - viz tabulka). Skutečným klíčem k odpovědi na otázku, co bylo příčinou německého vítězství, je vynikající plán Ericha von Mansteina, jehož prosazení ovšem nebylo vůbec jednoduché.

Podívejme se nejprve, jak probíhal vývoj německého plánu.

Schlieffenův plán a plán OKH v roce 1939

Po úspěšném dobytí Polska začalo OKH pracovat na plánu západního tažení. Plán nebyl nijak inovativní a připomínal obdobu slavného Schlieffenova plánu z roku 1914.

V čem spočíval Schlieffenův plán? Hrabě Alfred von Schlieffen, v letech 1891 - 1906 náčelník generálního štábu, vypracoval plán války na dvou frontách proti Francii a Rusku. Tažení proti Francii mělo být podle tohoto plánu ukončeno do šesti týdnů, tedy dříve než Rusko stačí těžkopádně zmobilizovat svou armádu.

Základem plánu proti Francii bylo rozdělení německé armády na pravé a levé křídlo, přičemž pravé křídlo mělo být několikanásobně silnější než levé. Pravé křídlo mělo rychlým překvapivým postupem přes neutrální Belgii obejít hlavní síly francouzské armády, které byly dislokovány na francouzsko-německé hranici. Cílem pravého křídla, které se mělo dotýkyt pobřeží kanálu La Manche, mělo být obklíčení Paříže ze západu. Tímto "pravým hákem" by se německá vojska dostala do týlu francouzské armády.

Skutečná realizace Schlieffenova plánu jeho nástupcem na postu náčelníka generálního štábu Helmuthem von Moltkem v srpnu 1914 však selhala. Pravé křídlo nemělo dostatečnou sílu, jakou v plánu požadoval Schlieffen a nedokázalo Paříž obejít ze západu. Nejseverněji na pravém křídle postupovala 1. armáda. Právě 1. armáda generála von Klucka byla po srážce s britským expedičním sborem u Monsu přinucena změnit směr svého postupu více na jih, aby neztratila kontakt s vedlejší 2. armádou. Nedokázala tedy svůj pravý bok přikrýt kanálem La Manche, ale naopak ho vystavila spojeneckým protiútokům.

Proti odkrytému křídlu 1. armády zaútočila 5. září 1914 čerstvá francouzská 6. armáda a čelo německého postupu zastavila na řece Marně 5. a 9. francouzská armáda a britský expediční sbor. Němci byli přinuceni ustoupit až k řece Aisně a přeskupit své síly, což byl konec Schlieffenova plánu. Po známém "běhu k moři", kdy se jednotlivé strany snažily obchvátit odkryté západní křídlo protivníka, dospěla fronta až k pobřeží kanálu a začala statická zákopová válka.