SSSR po r.1945, Rusko

SSSR po roce 1945

- postupně se vystřídali následující představitelé KSSS: J. V. Stalin (1924–1953), Nikita Chruščov (1953–1964), Leonid Brežněv (1964–1982), Jurij Andropov (1982–1984), Konstantin Černěnko (1984–1985), Michail Gorbačov (1985–1991), Boris Jelcin (po rozpadu SSSR v čele Ruska, 1991–1999), Vladimír Putin (2000–2008), Dmitrij Medveděv (2008-2012) Vladimír Putin (od r. 2012)

- období vlády J. V. Stalina: Vítězství SSSR nad nacistickým Německem znamenalo posílení Stalinovy pozice (k SSSR připojeny r.1940 pobaltské státy Litva, Estonsko, Lotyšsko, po válce od Japonska SSSR získal Kurilské ostrovy, od Československa Podkarpatskou Rus od Moldávie Besarábii) a utužení diktatury, v letech 1937 – 1953 prošlo ruskými gulagy celkem 17 milionů lidí. Po válce diskriminace sovětských válečných zajatců, kteří byli potrestáni za to, že se „nechali“ zajmout, Stalin také zahájil kampaň proti kosmopolitismu (vše, co není sovětského původu, je špatné a prý podrývá socialistický stát, kampaň vedla až k falšování vědeckých výsledků, např. kybernetika, protože přišla ze Západu, prohlášena za buržoazní pavědu). Stalinova zahraniční politika vedla k přípravě SSSR na třetí světovou válku, kde se počítalo s použitím jaderných zbraní. SSSR přinutil ke stejné politice země, které v letech 1944–45 osvobodil (viz Varšavská smlouva), socialistické státy byly přinuceny odmítnout Marshallův plán. Místo západní pomoci byla vytvořena organizace nazvaná RVHP (1949), která měla koordinovat hospodářský vývoj socialistických států. Socialistické státy prováděly stejnou hospodářskou politiku jako SSSR, tj. znárodnění a združstevňování.

Všechny socialistické země na Stalinův nátlak zostřily třídní boj s cílem hledání vnitřního nepřítele. Proto proběhly politické procesy, v nichž ve vykonstruovaných obviněních byli odsouzeni a většinou i popraveni nevinní lidé, často i představitelé KS (v Československu proces s Rudolfem Slánským, v Maďarsku popraven komunista László Rajk).

Stalinovy metody odmítl jugoslávský komunista J. B. Tito, proto se Jugoslávie vyvíjela vlastní cestou, nevstoupila do Varšavské smlouvy ani RVHP, přestože v jejím vedení byli komunisté.

Po Stalinově smrti byli odstraněni jeho nejbližší spolupracovníci (šéf tajné policie Lavrentij Berija zastřelen 1953), v mocenském boji pak zvítězil Nikita Chruščov.

- období vlády N. Chruščova: v domácí politice určité uvolnění režimu, místo diktatury jedince (Stalina) diktatura kolektivního vedení KSSS. Na XX. sjezdu KSSS (1956) Chruščov kritizoval Stalinův kult osobnosti a zveřejnil Stalinovy zločiny, postupně došlo k propouštění politických vězňů. V zahraniční politice snaha o zmírnění mezinárodního napětí – sovětská armáda odešla z Rakouska, které okupovala od roku 1945, v určité usmíření s Jugoslávií, a USA, roku 1955 vznik Varšavské smlouvy (SSSR. PLR, NDR, MLR, BLR, RSR a ČSSR, do r.1968 také Albánie), ale naopak nesmiřitelný postoj vůči projevům nespokojenosti v socialistických státech. V roce 1956 vypukly v Polsku nepokoje a byly potlačeny s přispěním sovětské armády, ve stejném roce vypuklo v Budapešti povstání proti závislosti na SSSR, vedené reformními komunisty v čele s Imré Nagyem. V ulicích Budapešti zahynulo v přímých bojích se sovětskou armádou, která nasadila i tanky, asi 2 000 Maďarů. Nagy sesazen a popraven, místo něj dosazen prosovětský János Kádar.