Válka v Zálivu

Tento krok odstartoval válečný konflikt. Do této doby se americké jednotky jen staraly o případnou obranu Saudské Arábie, ale nyní začal tehdejší prezident USA George Bush prosazovat vojenskou sílu na potlačení agrese. Přidala se k němu i britská premiérka Margaret Thatcherová. Když se k tomu všemu přidalo zveličování celé situace a jistě brzká okupace Saudské Arábie, byl vojenský zásah Radou bezpečnosti OSN schválen – 29. listopadu 1990. Na stranu USA se poté přidalo více jak třicet států světa. Pokud se irácká vojska do 15. ledna 1991 nestáhnou, vojenský nátlak je povolen. To však Husajn razantně odmítl a místo toho začal své území masivně připravovat na válečný konflikt, který sám nazval jako „Matka všech bitev“.

Válka v Zálivu probíhala od 17. ledna do 28. února 1991, této fázi krize se říká operace Pouštní bouře. V čele spojeneckých vojsk stanul americký generál Norman Schwarzkopf, v čele iráckých vojsk generál princ Chálid bin Sultán. Proti Iráku stála téměř milionová armáda, která se ze sedmdesáti procent skládala z Američanů. Na straně Husajna se nacházelo asi šest set tisíc mužů. Na místě byl strach z použití chemických a biologických zbraní, kterých měl Irák zásobu.

I válka samotná měla dvě fáze. Tou první byly letecké operace v Zálivu, jejímž cílem bylo obsazení iráckého vzdušného prostoru, zničení zbraní hromadného ničení a útok na irácká centra. Tato fáze by se dala nazvat „ocelovým deštěm“, jelikož během ní bylo svrženo 88 500 tun bomb. Jasná převaha Spojenců, avšak neobešlo se to ani bez civilních obětí. Média válku prezentovala jako čistě vojenskou, ale došlo během ní i k hromadné smrti dvou stovek civilistů ve vybombardovaném bunkru.

Během této doby se také zapojil Sovětský svaz. Snažil se s Irákem dohodnout na okamžitém ústupu z Kuvajtu, na oplátku by se mu prominuly válečné reparace. Jednání ale díky neshodám z řad Spojenců i Iráku ztroskotalo.

24. února tak dochází k uskutečnění druhé fáze války, a to pozemní ofenzívě. Ta trvala až do 27. února a jednalo se o skutečný vrchol celého konfliktu. I v této fázi si lépe vedli Spojenci, kterým se po „vyčištění nebe“ dostalo i letecké podpory. Ofenzíva byla naplánovaná jako masivní obklíčení ze souše. Na jejím počátku postup komplikovalo nepříznivé počasí, ale 26. února se obklíčení vyrýsovalo do finálové podoby. 27. února vstoupila osvobozující armáda do města Kuvajt, kde je obyvatelstvo s pompou vítalo. Zbědovaní Iráčané za sebou při odchodu zanechávali vyrabované obchody, zničené elektrárny i popravené civilisty. Husajn následně nakázal i zapálení kuvajtských ropných vrtů a vypuštění ropy do moře. Tím způsobil velkou ekologickou i ekonomickou krizi.

Dohoda o příměří byla podepsána dne 3. března 1991 na hranicích Iráku s Kuvajtem, podpisem to stvrdili generálové obou stran. Zatímco vítězná strana ztratila přibližně pět set vojáků, irácká strana přišla odhadem o dvacet až sedmdesát tisíc mužů. Většinu nákladů uhradila Saudská Arábie.