Válka v Zálivu

Krize a válka v Zálivu

Hned na úvod si řekneme něco k příčinám krize a následné války v Zálivu. Irácko-iránská válka skončila v roce 1988 a Irák naprosto vyždímala. Státní dluh vzrostl na neuvěřitelných osmdesát miliard dolarů. Hlava státu, Saddám Husajn, se ale navenek tvářil, že je země naprosto stabilní a válka s ní nijak neotřásla. 16. února 1989 vznikla v Bagdádu Rada arabské spolupráce, jejímž členem se stal i Irák, s nadějí ekonomické podpory od ostatních členských států. Podpora byla ale ve finále jen politická. A navíc si na politickém poli Husajn příliš nesedl s prezidentem Egypta.

Když se finanční situace nezlepšovala ani v následujícím roce, byl Husajn nucen požádat věřitele o prominutí části splátek. Saudská Arábie to udělala již rok předtím, avšak Kuvajt dohodu odmítl a požadoval celou taxu. Nepomohl tomu ani fakt, že se členské státy OPECu nedohodly na střídmé těžbě ropy a docházelo tak k nadprůměrné těžbě a s tím spjaté nízké ceně za ropu. Navíc začal Kuvajt údajně pomocí šikmých vrtů čerpat ropu ze sousedního Iráku, což by se dalo považovat za takovou rozbušku celého konfliktu.

Následně došlo hned k několika pokusům se nějak dohodnout. Irák vznesl na Kuvajt čtyři jasné požadavky – prominutí dluhu, snížení těžby ropy, zákaz těžby ropy u společných hranic a přenechání dvou ostrovů v Zálivu. Kuvajt nesouhlasil ani s jedním bodem, naopak požadoval od Iráku jasnou smlouvu o ustálení hranic, aby si Irák nemohl nárokovat žádné kuvajtské území. S tím zase nesouhlasil Irák. Posledním pokusem o diplomatické jednání byla mimořádná schůze Ligy arabských států 31. července 1990, avšak ani tady se velvyslanci nedohodli. Irák byl navíc, dalo by se říct podpořen, USA, když americká velvyslankyně nejspíš neúmyslně odsouhlasila vojenské operace na mezistátních hranicích.

Samotná invaze započala 2. srpna 1990, kdy irácké jednotky obsadily Kuvajt. Kdyby Kuvajt nepodpořilo OSN v čele s USA, neměl by šanci. Na počátku proti sobě totiž stály dvě naprosto nepoměrné armády – Irák přes 100 000 mužů, Kuvajt asi 16 000 mužů. Boje to byly krvavé, ale již 4. srpna měli Iráčané pod palcem celý Kuvajt a ustanovili prozatímní vládu. Emír Šajch Džábir III. prchl do Saudské Arábie, kam také směřovala největší emigrační vlna.

Avšak Husajn se neradoval dlouho. USA i celá Rada bezpečnosti OSN jeho počínání odsoudila, uvalila na Irák hospodářské embargo a vydala hned několik rezolucí týkajících se stažení vojsk zpět za hranice, zákazu dovozu zbraní nebo námořní blokády. Taktéž Liga arabských států jeho čin odsoudila a už 3. srpna zahájila diplomatická jednání. Jediná podpora se Iráku dostala od Libye, Jemenu, Jordánska a Súdánu. 7. srpna pak započala první fáze krize, a to operace Pouštní štít. USA ten den vyslalo své jednotky do Saudské Arábie, aby nedošlo k okupaci dalšího věřitele Iráku. Husajn se tím ale nenechal vykolejit. Již 8. srpna došlo ke sloučení Iráku s Kuvajtem a dále vyzval ke konci okupace Palestiny a Sýrie ze strany Izraele. Tím si zajistil podporu několika arabských menšin právě z těchto zemí. Dále pak 28. srpna došlo k úplné anexi Kuvajt a zvolení guvernéra.