Esej - gulagy

Gulagy

Byl to systém koncentračních a pracovních táborů začal vznikat již od roku 1919 a svůj „rozkvět“ zažil za Stalinovy vlády. Gulag je zkratka pro Hlavní správu táborů, což bylo speciální oddělení tajné policie a ministerstva vnitra SSSR určené pro využití fyzické práce vězňů. Nejznámějšími tábory byly Nuzalský tábor, Donbaský tábor, Čerepovecký tábor na Sibiři, Omský tábor, Sachalinský tábor. Kromě kriminálníků a recidivistů tvořili velkou část vězňů zcela nevinní lidé zavření z nejrůznějších politických důvodů, na základě smyšlenek, národnostní příslušnosti nebo dokonce bez příčiny. Političtí vězni trpěli nejvíce, protože nejen kromě brutálních podmínek těžké práce a přístupu dozorců byli vystaveni šikany ze strany vězňů. Odhady historiků uvádějí celkový počet vězňů na 15–18 milionů, z nichž nejméně 1,5 milionu pobyt v táborech nepřežilo. Obětmi gulagu nebyly jen národy SSSR, ale i občané dalších zemí – Čechoslováci, Poláci, Maďaři, Francouzi, Američané a mnoho dalších. Síť táborů rozmístěná po celém území SSSR měla téměř 500 táborových správ, pod které spadaly desítky až stovky jednotlivých táborů a jejich celkový počet se odhaduje až na 30.000 táborů. Po smrti Stalina v roce 1953 počet vězňů výrazně poklesl a oficiálně byly gulagy zrušeny v roce 1960. Ale i potom existovala řada pracovních kolonií, kde byli drženi i političtí vězni, i když ne v tak otřesných podmínkách a takovém počtu, jako za Stalina.

Transport lidí do táborů spočíval nejprve v tom, že se z jejich domovů převáželi do tzv. rozdělovacích věznic a později z těchto věznic do pracovních táborů, které se nacházely na nejodlehlejších místech SSSR. V těchto táborech ruské úřady zavíraly nejrůznější lidi, jako třeba zločince, vrahy, politické vězně, dokonce i bývalé vojáky. Byli to vězni armády, bývalí zajatci, ale často i slušní obyčejní lidé, pod záminkou tří nebo čtyřdenních brigád. Tisíce úctyhodných a pracovitých dělníků, řemeslníků, a dokonce i intelektuálů bylo povoláno na pomoc své vlasti, která byla zničena válkou. Například na opravu mostů, silnic, do vojenských závodu pro výrobu zbraní a jiné práce. Mnozí z těch, kteří se vydali na "brigádu", se shromáždili na určených místech s vlastními pracovními nástroji. Výjimkou nebyli ani dělníci ze sousedních zemí SSSR. Byli vyzváni ruskými úřady a mezi jejich argumenty patřila pomoc Sovětskému svazu za svobodu. Cesta vlakem do distribučních věznic trvala několik týdnů a do jednoho kupé se podařilo nacpat přes 50 lidí. V takových podmínkách se stávalo, že někteří slabší vězni cestu ani nepřežili. Podobně tomu bylo i v distribučních věznicích, strava se zde skládala ze tří denních dávek. Byly převařené vody, kaše a 100-200 gramů chleba denně. Největší moc měli bandité, ti si mohli dovolit okrást a dokonce zabít spoluvězně. Existovali také informátoři a špehové, kteří vše zaznamenávali a hlásili strážím. Nejvíce utlačovaní byli členové jiných politických stran a političtí vězni. Strážní často drželi nad vězni, kteří jim odnášeli ochrannou ruku a měli lepší podmínky. Po druhé světové válce v roce 1945 začali vězni ve věznicích doufat, že Stalin udělí všeobecnou amnestii a že zatýkání je jen dočasný jev. Pohled na kruté zacházení s vězni a jejich nelidské podmínky se obyčejným lidem nikdy nenaskytl, protože distribuční věznice byly budovány v odlehlých částech železnic a u vleček. Přímo v pracovních táborech to bylo ještě horší, práce odsouzených a neodsouzených byla rozdělena do dvou dvanáctihodinových směn. Někteří pracovali v podzemí - v dolech, jiní na povrchu. V létě to nebylo tak obtížné a těžké, ale v zimě to bylo utrpení. Práce vězňů v prvních fázích gulagu spočívala především ve výstavbě nových táborů, kde jídlo bylo horší než v přechodných věznicích. Bylo zde jídlo z ryb, z napůl upečeného chleba nebo jen z mouky. Sníh byl pro ně tekutinou, nedostávali vodu, tu měli pouze, když v létě roztál sníh.