Dokument6

Moje léta na Čtyřce

Moje léta na Čtyřce – devět let života. Devět let plných krásných zážitku, ale s tím i
nějaké horší chvíle a strasti. Podle mne by bez těch špatných chvílí nebyly ty dobré a už vůbec
by nebyly tak kouzelné. Člověk toho hodně zapomene a vůbec ty maličkosti, co nám každý
den vykouzlily úsměv na tváři a hlavně na prvním stupni, když jsme byly malá dítka.

Už jen nástup do první třídy je nezapomenutelný zážitek pro každého z nás. Existuje
někdo, kdo si ho nepamatuje? Byl to první den z devíti let. Přišla mi to jako dlouhá doba,
devět let, ale teď se sama divím, jak rychle to uteklo. Nestalo se mi, že bych nechtěla do školy
za kamarády, ano do školy se mi občas nechtělo, ale to asi každému. Měli jsme dobrý kolektiv
od samého začátku, protože se hodně z nás znalo už od školky. Neměli jsme mezi sebou
nějaké problémy a když nějaký maličký, tak nám ho naše tehdejší paní třídní učitelka pomohla
vyřešit za což jsem moc vděčná. Brali jsme ji jako naší druhou maminku a máme ji moc rádi
dodnes a ještě víc ráda vzpomínám na zážitky ze školy v přírodě, z výletu na zámku
Častolovice anebo třeba ze zábavného parku Mirákulum. Vzpomínají tak dobře i ostatní?

Pamatuji si, jak jsme v páté třídě psali dopis našemu já v deváté třídě. Každý tam napsal,
s kým se momentálně baví anebo třeba sny, které mají. Těžko říct, jestli se všechny splnily. V
ten moment jsem si říkala, že je to hrozně daleko, ale přeci jen se to pomaličku blíží a už
vůbec jsem nepomyslela na nějaké příjímací zkoušky. Napadlo by mne v páté třídě, že si
vyberu takovou školu, kterou jsem si vybrala?

Na druhý stupeň se těšil asi každý z nás, ale bylo na co? Na nové spolužáky anebo snad
na více povinností. Myslím si, že jsme se těšili, jak budeme dospělí, a tak jsme se na začátku
cítili, zkrátka jako kdyby nám to tam patřilo, ale to jsme netušili, co vše nás čeká. Na šestou
třídu vzpomínám jako na jednu z nejlepších. Byla něčím kouzelná, nevím čím, jen mne mrzí,
že jsem si toho nevážila v ten moment. Brala jsem to jako samozřejmost, jenomže další ročník
se objevil covid, který nám všem otočil život na ruby a vše bylo pryč. Byla to pro mne
nejnáročnější doba, avšak pro koho ne? Dva roky se rozplynuly, utekly. Už je nikdo nevrátí.
Dva roky být jen se svou hlavou a počítačem, odkud se ozývaly hlasy známých tváří, které
jsme každý den vídávali a nevážili si toho. Takový byl sedmý a vlastně skoro celý osmý ročník.
Poslední rok, ani nevěřím, že to píšu, ale je to tak. Přijde mi, jako byl včera bylo září. Když nad
tím přemýšlím, tak devátá třída byla ta nejlepší. Vážím si každého dne, že můžu s takovými
úžasnými lidmi sedět v lavici a povídat si o maličkostech. Přijímací zkoušky se blížily. Měla
jsem z toho neuvěřitelný strach, však výběr střední školy je významný životní krok a nová
etapa života. Je v deváté třídě něco důležitější? Za úspěšné zvládnutí přijímacích zkoušek
vděčím hlavně panu Procházkovi a paní Havelkové, děkuji, bez vás bych to nezvládla. Byl to
tak krásný pocit, když jsem zjistila, že to vyšlo, spadl mi ten největší kámen ze srdce. Bylo
krásné vidět své nejbližší, jak se radují s vámi.