17. Křesťanství a středověká filozofie

důstojnosti

– nauka o dědičném hříchu

– 3 odnože křesťanství: 1. gnoze/gnosticismus

–> vznik Gnose – vyšší poznání

–> Boha lze poznat jen skrze extatické vztahy člověka

– mystické poznání

–> z různých prvků/směrů se vyvíjí směr nový

–> teodicea – zabývá se zlem na světě – odkud

přichází

–> duše člověka je bojištěm dobra a zla

2. manicheismus

–> zakladatel – Babyloňan Mání

–> podobá se buddhismu, spojuje prvky pohanské,

perské, indické a křesťanské (inklinuje k východu)

–> hovoří o 2 říších – říše světla a říše temna

–> prvky askeze

3. ariánství

–> Ježíš je prostředníkem mezi člověkem a Bohem

(nejsou tatáž osoba)

– Augustinus Aurelius – 354 – 430

– poslední muž antiky, 1. muž křesťanství

– nejvýraznější osobnost patristiky

– obracel se k Platónovi – byl emocionálně založený

– hříšník, prostopášník – „nikdy neříkej nikdy“, poté se

obrátil ke křesťanství

– vliv na celé západní myšlení

– ovlivnění myšlenek: stoicismus, manicheismus,

křesťanství, novoplatonismus, skepticismus

– zasvětil život hledání pravdy (božské)

– 1. autor ucelených křesťanských dějin

– stal u zrodu hlubinné psychologie (poznat své nitro)

– byl k sobě sebekritický

– spirituální monismus – Bůh stojí na vrcholku, je to

absolutní dokonalé bytí

– pochyby jsou důkazem boží existence

– iluminace = osvícení (náhlé pochopení) – zásah Boha

– člověk se narodí s prvotním hříchem – poté je buď

spasen nebo zatracen

– kreacionismus – učení o tom, že Bůh stvořil svět

z ničeho

– zlo neexistuje, je to jen absence dobra

– skrze náš život zjišťujeme, jestli jsme předurčeni, jen

Bůh ví, kdo bude spasen

– vztah k času – Bůh stvořil svět – stvoření času

– čas = něco, čím žijeme – přítomnost,

minulost, budoucnost

– známe pouze přítomnou minulost a

přítomnou budoucnost

– přítomná myšlenka na budoucnost =

očekávání

– přítomná myšlenka na minulost =

vzpomínka

– dílo: 1. Vyznání

–> životopis, hlubinná psychologie

–> upřímný popis svých pocitů

–> otevírá své srdce

2. O obci boží

– > společnost všech těch, kteří budou spaseni

– Scholastika – 9. – 15. století

– uplatňovala se ve středověkých církevních školách a klášterech, od 12.

století také na univerzitách

– snaží se rozumově uchopit víru (racionalizace)

– navazuje na patristiku, od níž se liší úsilím o systematizaci racionálního

uchopení víry

– předmět studia – církevní autority (církevní otcové, koncily, papežové, Bible)

– základem scholastické metody byly přednášky, doplňované cvičeními

– disputace – vědecká rozprava více účastníku o odborných otázkách

– učená hádka, diskuze, debata

– pevná logická i terminologická forma