Krvavé křtiny_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Josef Kajetán Tyl

Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové

Výňatek

Umělecký text

Výstup pátý

Ludmila. Václav.

Václav: Ty bys mě chtěla o samotě nechati? zůstaviti jako třtinu na poušti, kde záhubný vítr duje? Slýchati bych neměl tvého laskavého hlasu? ta slova plná vůně nebeské?

Ludmila: Tys dozrál k svému povolání, a když budeš míti povinnosti na mysli – a když učiníš ze srdce svého příbytek Páně, nebudeš státi na poušti – nebudeš samoten. Mě ale nech se uchýliti na můj tichý týn, abych u vřelých modlitbách tu hrstku dní skončila, kterou mi Hospodín ještě dopřeje. Mé staré srdce je posud jako ptáče; sotva se ho lidský prst dotkne, již hned poskakuje a štěbetá, – a když se jedná o lid nekřesťanský – ach, tu se ho dotkne každé slovo tak důtklivě, že mi někdy poplašeno uletí. A protož odejdu, – abych mezi tebou a tvou matkou ničeho neučinila, co by mohlo vazbu srdcí vašich ještě více zviklati.

Václav: Toho se nestrachuj. Vímť já dobře, co jsem matce povinen, a nikdy povinnost svou nezkrátím.

Ludmila: Na tom není dosti; ty musíš svou povinnost i v plné míře udržeti – musíš ji hájiti. Tvoje povinnost je tvoje právo, a to ti nesmí ani matka ztenčiti, neboť na tebe upadá odpovídání. Na tvoji váhu shrnou se činy tvého zástupce a donesou je k věčnému soudu buďto v průvodu lidského pláče nebo vděčného žehnání. –

Zvuk vojenských trub a volání lidu na náhradí.

To jsou bezpochyby naše zástupy – ty drahé ostatky, jež nepřátelské zbraně ušetřily! O slyš, mé dítě, – šetři krve lidské, neboť není proto knížatům svěřena, aby ní podle chuti, podle hravého rozumu plýtvali – a budou jedenkráte počet skládati za každou krůpěj marně prolitou!

Výstup šestý

Boleslav v železné košili. Světimíra a její služka. Předešlí.

Boleslav: Leť jen směle, moje bílá holubice! Rozleť se jako po domácím háji. – Ah, naše paní bába – a pan bratr Václav, pražské kníže, jak se říká. Odpusťte, jestli jsme vám liturgii zkazili. Hledám kněžnu matku.

Ludmila: A matka otce tvého – tvůj starší bratr není hoden, abys jej při prvním vkročení pozdravil?

Boleslav: Což je o pozdravení, jestli o ně stojíte. Ale já vím, že jste rádi, když vám střely mých očí okolo uší nefičí.

Václav: To záleží, bratře, jenom na tobě, aby jako šípy nefičely, ale aby líbezně šuměly jako vlažný déšť, jehož každá kapka požehnání snáší na zemi vyprahlou. Vítej mi na hradě otcovském!

Boleslav: Máš-li právě kus upřímnosti nazbyt, – tedy to přijímám; neboť jsem veselé mysli.

Václav: Vítej nám i sličná panna, kteráž je bezpochyby tvoje choť, jak posel zvěstoval.

Boleslav: Ano, je to nejskvělejší kořist, kterou jsme na výpravě dobyli, – moje Světimíra, letorost knížecí, i doufám, že mi bude svým leskem celý život zdobiti a přemilostně zhřívati!