Bohumil Hrabal

Díla:
Ostře sledované vlaky
-Popis zmaru nad ztracenými nadějemi v posledním období války
-Proměna hlavní postavy po fyzické i psychické stránce
-Erotické prvky

Příliš hlučná samota
Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až dojde k sebevraždě

Pábitelé

– Sbírka povídek
- Příběhy lidí z okraje společnosti v groteskních situacích
- Pábitelé – Lidé zvláštním způsobem milující život

Ukázka
„U nás není nikdy o legraci nouze. To nám kradli králíky, a to se ví, tatínek, zlepšovatel, políčil prkna na senkrovně tak šikovně, že kdo by na ně v noci lehounce jen šlápl, propadne se do žumpy. Totiž, ta králíkárna stojí těsně u tý jímky na fekálie. Ale to se samo sebou rozumí, že tatínek na to zapomenul a spadl tam ráno sám.“ „Není to hluboký,“ řekl pan Burgán. „Jak?“ nastavil ucho Jirka. „Tak,“ řekl pan Burgán a přejel si dlaní pod krkem. „No proto!“ řehtal se Jirka a pak řekl, „to jindy zase vystupoval tatínek v roli hygienika. Do záchodu nasypal kbelík karbidu a za chvilku si tam vyklepal fajfku. Jdu ven a co nevidím? Rána jak 9 z kanónu, pět metráků fekálií v luftě a mezi nimi v kotrmelci tatínek šest metrů nad zemí! Ještě že dopadl na hnůj!“ „Hehehehe…,“ smála se paní Burgánová, až se jí třáslo bříško. „To není pravda, to nebylo šest metrů nad hnojem,“ zářil pan Burgán a krev kolem uší mu zaschla a leskla se jak email. „Tak kolik?“ nastavil ucho Jirka. „Nejvejš těch metrů pět… a těch fekálií ať byly ty metráky čtyři,“ řekl pan Burgán a dodal, „on náš chlapec, že je umělec, tak pořád přehání.“ „To jedině,“ povídám, „ale lidi, nezlobte se, mě ten srp v hlavě dělá tak nervózní!“ „To je maličkost, božíčku,“ řekla paní Burgánová a vzala za rukojeť, zaviklala a pak vytrhla ten srp z rány. „Nemohl by pan Burgán dostat votravu krve?“ šklebil jsem se starostí. „Ne, tady všecko léčíme zdravým vzduchem,“ řekla paní a láskyplně stulila dlaň v pěst a udeřila pana Burgána do čela a pověděla, „vono je nejlepší hned po ránu dát tatínkovi jednu mezi rohy. A proč? Protože je nezbeda.“ A vzala manžela za pačesy a odtáhla jej na dvorek a jednou rukou tlačila zkrvavenou hlavu pod pumpu a druhou rukou pumpovala. „Kamaráde,“ řekl Jirka, „náš tatínek je čiloun. Letos o dovolené opravoval okapovou rouru a neuvázanej chodil po samým okraji střechy a smál se. Maminka patrolovala po cementovým chodníčku, kdyby se tatínek zřítil, aby doběhla pro sanitku. A čtrnáctej den se tatínek uvázal a spadl ze střechy a visel za nohu. Z kabinetu jsem mu dával pít, zatímco maminka vystlala všecky peřiny na cementovej chodníček. A když jsem tatínka odřízl, jak se to jen mohlo stát? Padl po hlavě vedle těch peřin. Na cement!“

Postřižiny

Obsluhoval jsem anglického krále (1971)
- často označovaná za vrchol jeho tvorby
román, který údajně vznikl během tří letních týdnů v Kersku a je ponechán v prvotním stavu. Pět kapitol je vždy uvedeno slovy "Dávejte pozor, co vám teďka řeknu" a končí také vždy stejně: "Stačí vám to? Tím dneska končím." Tímto jednoduchým způsobem je dána základní stylová poloha - jde o vyprávění, ještě přesněji: povídání. K tomu ostatně odkazuje i zdánlivě matoucí podtitul Povídky, jde totiž nepochybně o román, podtitul jen zvýrazňuje okolnost, že vše čtenáři povídá jeden vypravěč: nejprve pikolík, později číšník, poté majitel hotelu a úplně nakonec cestář. Tento vzrůstem i osobností malý člověk je vlastně bezejmenný a je to záměr.