Božena Němcová Divá Bára

2.

Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. - Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. - Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má "oči buličí". - Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak charpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. - Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. - Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: "Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. - A nechsi jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!" - Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. - Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.
Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké "divé dítě", a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. - Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že se jí vesničané buď štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milovalo. Kdo ji chtěl hodně pozlobit, řekl jí "divá Báro!" - ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná přezdívka více ji zabolela než ta

3.

Ráno, když začalo svítat, přicházel lesem muž v mysliveckém oděvu; Jakub vídal ho chodit v lese i po údolí začasté; - nevěděl ale, kdo je. - "Co tu děláte, Jakube?" ptal se myslivec, když ho byl došel. - "I pane, zavřeli mi tu moji dívčici přes noc a tu nedalo mi to doma být." - "Báru? - Co se stalo?" ptal se s podivením myslivec. - Jakub v krátkosti pověděl vše. - I zaklel myslivec; pak strhl ručnici s ramena, pověsil na strom, vyšinul se hbitě přes zeď hřbitovu, a vypáčiv silnou paží dveře kostnice, stál před Bárou, kterou byl hřmot probudil. Vidouc myslivce před sebou, měla za to, že ještě ve snu; - slyšíc ale jeho hlas, divila se, jak tam přichází, a nemohla rozpačitostí ani na jeho pozdrav poděkovat. - "Nediv se, Báro, že jsem tak sem vrazil; jdu okolo, vidím tvého otce, slyším, co se s tebou dělo; žes tu, to mne rozhněvalo. - Pojď pryč z té umrlčiny," pobídl myslivec a vzal Báru za ruku.
- "Ne tak, pane - zůstanu zde, až sem pro mne přijdou, - řekli by, že jsem utekla. Vždyť mi tu nebylo tak zle," zdráhala se Bára, vytáhnout zlehka ruku z ruky myslivcovy.
"Tedy zavolám otce a zůstaneme zde oba," řekl myslivec a zavolal přes plot na Jakuba. Vlezl tedy i Jakub přes plot a vešel k Báře a Lišaj nevěděl ani, co dělat radostí, když Báru zase viděl. - Jakub vida, kde Bára spala, byl by se hned pustil do pláče; by tedy slze zakryl, šel na hrob své nebožky. - Myslivec sedl si na máry; Bára hrála si s Lišajem, ale viděla přece, že myslivec neodvratně na ni hledí; rděla se a bledla a mocněji tlouklo jí srdce než v noci, kdy prasatama v kostnici byla.
"A což není ve vesnici nikdo mimo otce, který by sem k tobě byl dohlídl?" ptal se po chvíli myslivec. - "Mimo Elišky a otce nikoho; otec přišel, Eliška přijít nemůže a jiného není, kdo by mne tak miloval. - A ty, viď?" pravila, dívajíc se psovi do očí. - "A k hřbitovu se přiblížit každý se v noci obává," doložila ještě. - "Divím se tvé smělosti, jako jsem se divil tvé síle. Vždy jsem matce o tobě povídal," řekl myslivec. - "Vy máte, pane, ještě matku?" ptala se Bára důvěrně. - ,?Ano, starou matku; - bydlíme spolu vysoko na vrchu, tři čtvrtě hodiny odtud, v lese - v myslivně. Já jsem myslivec. Matka moje přeje si dceru, viděla by mne ráda šťastného. Nenašel jsem nikde ženu, jakou bych si byl přál, až jsem tebe viděl. - Báro, já nejsem přítel dlouhých řečí; - mám tě rád od té chvíle, co jsem tě viděl, - já se tě naučil i znát, třebas s tebou byl nemluvil, - a jestli jsem posud ničehož ti neřekl, stalo se tím, že jsem si netroufal dojít tvého slova. Nyní víš vše; řekni i ty, jestli se ti líbím - a chceš-li být mou ženou. Ve Vestci nyní být nemůžeš; seber si tedy, co máš, a pojďte hned s otcem ke mně do lesa, kde tě budou lidé milovat." - Bára stála jako socha, ani sebou nehnula, ani promluvit nemohla. - Myslivec nevěděl, jak to vyložit si má, ale chtěje se dovědít pravdy, a byť by i trpká byla, ještě jednou Báry se ptal, zdali chce být jeho ženou. - Tu se pustilo děvče do pláče a zvolalo: "Bože, což je to pravda, že mne máte rád?" - Myslivec jí to ústy i rukou dáním dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku. - Jsouce srozuměni, vyšli ven, přiklekli k Jakubovi a myslivec pravil: "Znáte mne, tatíku, víte, že mohu ženu zaopatřit, dávno již. Žádná se mi ale nelíbila, až jsem viděl vaši dceru, tu jsem si zamiloval. Právě jsme se spolu domluvili; dejte nám tedy vaše požehnání. Třebas to bylo na hřbitově, všude zem páně, všude bůh!" - Jakub se neptal co a jak, jen když Bára spokojena byla; požehnal je a pak se domluvili. - Jak se podivil kostelník, když po klekání přišel pro Báru a v kostnici ji našel v společnosti otce a ženicha, za jakéhož se ihned myslivec vydal.