Čekání na Godota

Čekání na Godota

Autor: Samuel Beckett
Rok vydání: 1952
Originální název: En attendant Godot / Waiting for Godot

Forma:

Literární žánr: absurdní drama / tragikomedie
Literární druh: drama

Jazykové prostředky:
Ve hře je udržován zákon tří jednot. Jazyk je hovorový, objevují se v něm vulgární výrazy a někdy po sobě postavy opakují repliky, či repliku druhé postavy lehce doplní. Tím vzniká určitý „slovní ping pong.“ Hra má dvě dějství.

Obsah:

Děj:
Divadelní hra vypráví o dvou mužích, Vladimírovi („Danda“) a Estragonovi („Gogo“), kteří společně čekají na venkovské cestě na svého přítele Godota. Godot však nepřichází, a tak si tyto dvě postavy snaží ukrátit čas. Náhle k nim přijdou dva muži, Pozzo a Lucky. Pozzo, distingovaný gentleman, vede Luckyho na provaze a má na něj přichystaný bič. Lucky nese svému Pozzovi, svému „pánovi“ zavazadla. Po krátké a bezpředmětné rozmluvě odchází a za Vladimírem přijde Chlapec, který pracuje pro Godota vyřídit jim, že pan Godot se dnes nedostaví. Vladimír a Estragon odcházejí.
V druhém dějství se obě hlavní postavy, Vladimír i Estragon, setkávají na stejném místě, kde opět čekají na Godota. Mezitím se na scéně opět objeví Pozzo a Lucky. Nyní je však Pozzo slepý, Lucky hluchý a Vladimíra s Estragonem vůbec nepoznají. Pozzo upadne a nejde mu vstát. Když se však zvedne, rychle ze scény odejde. Poté na scénu opět přijde chlapec omluvit pana Godota, avšak ani on Vladimíra ani Estragona nepoznává.

Význam a hlavní myšlenka díla:
Hlavní myšlenkou díla je popis absurdity života. Vladimír a Estragon nedělají nic jiného, než že čekají na Godota, i přesto, že se již předtím neukázal a není vůbec jasné, zda přijde. Mezitím si krátí čas nesmyslným tlacháním. Z dialogů hry vyplývá, že druhou alternativou, k čekání je sebevražda. V dialogu několikrát padne otázka, jestli postavy nespáchají společně sebevraždu (ke konci hry se o to pokusí, ale nezdaří se). Z toho je možné odvodit určitou symboliku pro Godota. Godot zní podobně jako anglický výraz pro Boha, „God.“ Ten se ve hře navíc nikdy neukáže a s postavami komunikuje přes Chlapce, který u něj pracuje. Chlapec, který u něj pracuje jako pasák koz, má také bratra, který pase ovce a na něj je Godot (v prvním dějství) naštvaný. Mohlo by se jednat o podobenství s církví, čemuž napomáhá i fakt, že Beckett, pocházející z protestantské rodiny, pochází z Irska. Není navíc jisté, jaký časový interval uběhl mezi prvním a druhým dějstvím. I když pro Vladimíra a Estragona (a diváka) se to zdá být jako den, stihl Pozzo oslepnout a Lucky ohluchnout. A k tomu ještě Chlapec nikoho z postav nepozná.

Životopis a dílo autora:
Samuel Barclay Beckett se narodil 13. dubna 1906 ve Foxrocku poblíž Dublinu do protestantské rodiny. Střední školu vystudoval v Dublinu, později studoval práva a evropské jazyky na Trinity College. Po ukončení studií v roce 1927 pracoval jako učitel v Belfastu, poté se přestěhoval do Francie, kde učil angličtinu, mimo jiné i na pařížské Sorbonně. Poté se vrátil do Irska, kde se rozhodl věnovat se dráze spisovatele. V letech 1935 a 1936 se podrobil v Londýně psychiatrické léčbě, kdy se léčil z depresí. Po propuštění cestoval po Evropě. Psát začal na začátku 30. let a preferoval psaní ve francouzštině. Jeho styl se vyznačuje tím, co on sám definoval jako „literaturu neslova,“ literatura bez stylu a bez snahy o eleganci. Psal básně (Děvkoskop (1930), Společnost (1979), Mirlitonnades (1978)), eseje (Proust (1931)), romány (Jak to je (1961), Watt (1953), Murphy (1938)) i dramata (Čekání na Godota (1952), Konec hry (1957)). Jeho díla byla ovlivněna francouzskou literaturou, psal anglicky, ale převážně francouzsky. Během druhé světové války se zúčastnil ve francouzském odboji, od roku 1942 se skrýval na jihu Francie. Po válce se dále věnoval své absurdní tvorbě. V 60. letech 20. století psal převážně pro rozhlas, divadlo a televizi. V roce 1969 získal Nobelovu cenu. V 70. letech se pak vrátil ke své básnické tvorbě, kdy vyjadřoval svou podporu disidentům, mimo jiné i přímo Václavu Havlovi. V roce 1989 mu zemřela manželka, on sám zemřel v 22. prosince stejného roku v pečovatelském domově na plicní emfyzém.