Česká literatura 2. poloviny 20. století + Jaroslav Seifert

ČESKÁ LITERATURA VE 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ

Klíčové historické mezníky a vývojové etapy:

• 1945 (Konec 2. světové války): Bezprostředně po osvobození dominují literatuře témata spojená s prožitky z druhé světové války, obdobím Protektorátu Čechy a Morava a hlubokým traumatem holokaustu.

• 1948 (Komunistický převrat): K moci se dostává KSČ (Komunistická strana Československa), což s sebou přináší nastolení totality, absolutní nesvobodu projevu a zavedení přísné státní cenzury. Literatura se dělí na autory žádoucí, neutrální a nežádoucí. Jako jediný povolený a prozaicky prosazovaný směr je striktně nařízen socialistický realismus.

• 1968 (60. léta): Nastává postupné společenské uvolnění, demokratizace poměrů a pokus o politické reformy (tzv. Pražské jaro), což přineslo i nebývalý rozkvět svobodné umělecké tvorby.

• 70. léta (Normalizace): Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy přichází tvrdá normalizace, která znamená opětovné utužení totalitního režimu a rozsáhlé čistky v kultuře.

• 1985 (Lehké uvolnění): V Sovětském svazu se dostává k moci Michail Gorbačov a jeho politika „perestrojky“, což vede k mírnému povolení ideologických otěží i v tehdejším Československu.

• 1989 (Sametová revoluce): Pád komunistického režimu, definitivní konec cenzury a návrat k plné pluralitě a svobodě spisovatelského projevu.

Rozdělení literatury v době normalizace (3 proudy):

• Oficiální literatura: Tvorba autorů, kteří byli plně loajální vůči vládnoucímu režimu, jejich díla podporovala politickou linii (agitace) a odpovídala dogmatu socialistického realismu.

• Neoficiální literatura: Tvorba, která nebyla přímo podporována nebo byla komunistickým režimem zcela zakázána. Vnitřně se dělila na dvě klíčové větvě:

• Samizdat: (Sám si to psali, tiskli a rozdávali – z ruského „sam izdat“). Neoficiální šíření textů v domácích podmínkách v podobě strojopisných kopií. Mezi nejvýznamnější samizdatové edice patřily Edice Petlice, Edice Expedice nebo Edice Popelnice.

• Exil: Literatura autorů, kteří byli nuceni opustit republiku a tvořili v zahraničí. Knihy vycházely v exilových nakladatelstvích, z nichž nejznámější bylo 68 Publishers (Sixty-Eight Publishers), které v kanadském Torontu založili manželé Škvorečtí. Zakázané knihy byly v ČSSR zapsány na tzv. Indexu.

ČESKÁ POEZIE 2. POLOVINY 20. STOLETÍ

Jaroslav Seifert (1901–1986)

• Profil autora: Významný český básník, publicista a překladatel. Narodil se na přelomu století a jeho literární vývoj otiskl podobu celé české poezie 20. století.

• Umělecké začátky: V 1. polovině 20. století stál u zrodu české umělecké avantgardy. Působil jako člen Devětsilu a profiloval se jako přední představitel proletářské poezie a následně poetismu.

• Poválečný vývoj (po 2. SV): V jeho tvorbě začínají jednoznačně převažovat intimní motivy, hluboká láska k domovu a rodné zemi. Později se v jeho textech objevuje výrazná reflexivní až filozofická poloha, v níž rozjímá o lidském životě, lásce, stárnutí a smrti.

• Stylistická proměna: Ve své pozdní tvorbě se záměrně odvrací od tradičního melodického rýmu a přechází k volnému verši, který dává jeho osobní výpovědi civilnější a naléhavější tón.

• Nobelova cena: V roce 1984 získal jako dosud jediný český spisovatel Nobelovu cenu za literaturu.

• Životní osudy a postoje:

• V letech 1939–1945 pracoval v redakci Národní práce.

• Od roku 1949 byl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu v invalidním důchodu a plně se věnoval literatuře.

• V roce 1949 vystoupil na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů s ostrou kritikou tehdejší kulturní politiky státu a odvážně požadoval propuštění vězněných spisovatelů. Později se na čas stáhl a do vedení Svazu československých spisovatelů se vrátil až v uvolněnějších letech.

• V období normalizace (70. léta) měl značně omezené možnosti publikování a režim mu dovoloval vydávat v podstatě jen jeho starší sbírky.

• Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Státní orgány na něj tlačily, aby svůj podpis odvolal, což rázně odmítl s tím, že už mu zbývá málo života, tak proč by si kazil zbytek svých dní (stejně tak odmítl podepsat Antichartu).

• Přestože patřil k zakázaným a režimu nepohodlným autorům, některé části jeho díla měly tak obrovskou uměleckou sílu a popularitu, že je komunisté nakonec v omezené míře tolerovali a úplně ho nezakázali, protože byl v národě příliš známý a milovaný.