Egon Hostovský Žhář

Eliška po dalších nedorozuměních s matkou utéká z domu s básníkem, který ve Zbečnově pobýval. Kamil se matce přiznává, že je autorem výhružných plakátů, které vylepil kvůli Doře. Za pět dní se Eliška vrací od básníka, který se k ní choval hrubě, zpět domů, kde ji matka vřele vítá a vztahy mezi jednotlivými členy rodiny se tímto okamžikem radikálně obracejí k dobrému. Za více než pravděpodobné žháře jsou holičem označeni koňský handlíř, punčochář a dokonce i sám holič.

Úryvky:

1.

Oženil se pozdě, když mu bylo třiačtyřicet let. Krátce po smrti svěho otce, jenž byl málem přivedl hospodu na mizinu, protože příliš mnoho naléval na křídu. Vzal si nejstarší ze tří dcer zámožného sedláka z blízké vsi a spokojil se věnem šesti tisíc zlatých. Sňatek zprostředkovali jeho příbuzní. Žena přišla k němu rovnou z kláštera. Čtyři roky si v něm pobyla a naučila se tam lecčemu, před čím měl Simon chladný respekt. I cizím řečem. Byla o celých dvaadvacet roků mladší, slaboučká, pobledlá a často plakala. Její slzy ho dojímaly, leč nepátral po příčině. Bál se, že by ji tak jako tak nemohl odvrátit. Byl k ní laskavý, pozorný, peněz ji dával , co mohlo nejvíce, a sám jí posílal k švadleně.

2.

,, Pročpak zavírá všechny pokoje, než vyjde třeba jen na krok ze stavení? Nevíš ? Pročpak si za celý život nenašla jedinou přítelkyni ? Co ? Viděls už, že by k nám vkročila živá duše na návštěvu ? Neviděl, viď ? Patrně se lidé někoho z nás bojí, nemyslíš ? Někoho, kdo má tuze černé svědomí, zamyká-li ve dne dveře na dva západy a nevěří-li ani vlastnímu muži, ani dceři, ba ani svému mazlíčkovi- o služkách vůbec nemluvíc. Bylo by to k smíchu, kdyby to také nebylo k breku! A že tatínek je slepý, o tom si už štěbetají vrabci na střeše. Ona ví , jak dobře znám její karty, ale naštěstí má ze mne odjakživa strach. Jen jednou se mě odvážila uhodit – tehdy jsem utekla z domu… Tak je to ! Doufám, že už máš trochu rozumu a nepůjdeš rovnou odtud vyžvanit, co ti tady říkám!‘‘

3.

„Už jsme u lavičky, posadíme se?“
„Ano, podejte mi ruce, Eliško. Tak! Nezapomněla jste zatím na můj návrh? Celá se třesete! Je vám zima?“
„Není! Stále myslím na to, co jste mi říkal. Ale bojím se.“
„Stýskalo by se vám u mne?“
Hladil ji po tváři a něžně slabikoval: „Maličké Elišce by se stýskalo po tatínkovi, po mamince, po bratříčkovi- po kom ještě?“
„Po nikom!... Maminka chce, abych se učila šít. A ví, že jsme byli spolu včera na procházce!“
„Hm, to jste mi už jednou říkala dnes v poledne!“
„Proč mi to tak rozmrzele vyčítáte? Vidíte, věděla jsem, že bude lavička mokrá!“
Pomyslil si: Vzteknu se, nepřestane-li mluvit o mokru!
Nicméně ji objal kolem pasu. Kdyby ho teď tak slyšeli jeho kritičtí přátelé!
„Eliško, uposlechněte mne, budu vás nosit na rukou!“
„Nevěřím vám- tatínek by mě zabil!“
„Doma řekněte, že jedete k příbuzným. Máte přece nějakou tetu nebo strýce!“
„Mám, ale nezvou mě k sobě. Počkejte! Teta Františka- to je tatínkova sestra- ta nás nedávno zvala do Prahy. A kdybych s vámi odjela, nesměl by nikdo z našich vědět, že… že se už nevrátím domů?“

Leknutím zdřevěněl a před očima se mu zajiskřilo jako po ráně.
„To se ví, že nesměl! Vždyť by mě stíhali pro únos!“