Erich Maria Remarque Na západní frontě klid

"Já bych přec jen rád věděl," povídá Albert, "jestli by byla válka, kdyby byl býval císař řek ne."
"Myslím, že jistě," skáču mu do řeči, - "vždyť prý z počátku se mu do toho tak jak tak moc nechtělo."
"No, když on sám ne, tak snad přece, kdyby tak dvacet, třicet lidí řeklo ne."
"Je to komické, když si to tak člověk rozváží," pokračuje Kropp, "tak my jsme tady, abychom hájili svou vlast. Ale Francouzi jsou tu taky, aby hájili svou vlast. Kdo má pravdu?"

2

V této ukázce vám ukážeme, jak se změnil samotný hrdina po vojenském výcviku a co takový výcvik dělá s lidmi.

Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril. Šli jsme na vojnu s nadšením a s dobrou vůlí; ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli. (...) V té době jsme zakusili všechny vůbec možné šikany a drezúry kasárenského dvora a často jsme vzteky až brečeli. Někteří z toho i onemocněli, Wolf dokonce zemřel na zápal plic. Ale dát se tím zlomit - to bychom se sami považovali za směšná miminka.

3

V této ukázce je patrné, co všechno obnáší válka a co vše musí tito vojáci podstoupit.

Opírám se o zeď a tisknu přílbu a pušku, seč jsem, ale nemohu z místa, schodiště se mi rozplývá před očima, tluču se do nohou pažbou pušky a hněvivě zatínám zuby, ale nic nezmohu proti tomu jednomu slovu, které zvolala sestra, nic proti tomu slovu nezmohu, bolestným násilím se nutím, abych se smál a mluvil, ale nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo, a tak stojím na schodišti, nešťastný, bezmocný, v hrozné křeči, a nechci, a slzy mi pořád jenom stékají po tváři.

4

V této ukázce je vidět, popis hlavního hrdiny a zamyšlení nad válkou.

Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a aby to trvalo ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace.

5

Úplný konec knihy, kde je i zaznamenán název díla.

Jsem klidný. Ať přejdou měsíce a léta, nevezmou mi už nic, nemohou mi už nic vzít. Jsem tak sám a tak nic nečekám, že se jim mohu bez bázně dívat vstříc. Život, který mě nesl těmito léty, vězí ještě v mých rukou a očích. Přemohu-li jej, nevím. Ale pokud je tu, bude si hledat svou cestičku, ať to, co ve mně říká „Já", chce či nechce. Padl v září 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid . . .