Neruda,_Jan,_Povídky_malostranské

Neruda, Jan: Povídky malostranské 

O měkkém srdci paní Rusky 

Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly 
nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplně cizím lidem. 
Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé věci. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu 
měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit. Aby paní 
Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb 
jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům. 

Večerní šplechty 

Krátká vzpomínky na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých 
večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. 
V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnskými vyprávět nejstarší 
vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně 
porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za 
nimi. 

Doktor Kazisvět 

Příběh podivínského doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu 
vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné procházce potká pohřební průvod pochovávající pana 
Schepelera, váženého a bohatého rodu. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. 
Doktor Heribert ji míjí a všimneš si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde 
pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny 
zmíní, jen příbuzní, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají radost a pojmenují doktora Heriberta 
Kazisvětem, což mu zůstane. 

Hastrman 

Povídka se týká pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než hastrman, protože při své malé výšce 
nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. 
Často se procházel s cizinci či kanovníky a toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má 
doma velkou sbírku kamenů. Jednou se rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí 
kamenů za profesorem matematiky a přírodopisu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, 
rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své sbírky a začal ji 
vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj 
samotného bohatstvím a cenné, jako vnoučata a on cenný pro ně.