Obraz mládí v literatuře

Karla

Karla a její přítelkyně Hanička vyrůstaly vedle sebe, měly se rády, ale jak vyrůstaly, začaly se sobě odcizovat, protože Haničce se zdálo, že je Karla divná a že ji k ní něco přitahuje. Také jí přišlo divné, že ji nikdy neviděla nahou. Když se začal o ni někdo ucházet, Karla tomu nebyla ráda. Když chtěl dát někdo Haničce polibek, dupla mu Karla na nohu. Když přijeli verbovat na vojnu, oblékla se Karla do vojenského a nechala se odvést.

Matka vydávala Karla za dívku, protože chtěla zabránit tomu, aby šel na vojnu a jako jeho otec padl.

Karel Hynek Mácha

Márinka

Při procházce v Kanálské zahradě mu předá slepý hudebník – žebrák – dopis, v němž ho žádá dívka, která zná jeho dílo, aby za ní přišel. Mácha Márinku navštíví v jejím bytě na Františku, je okouzlen její krásou, jemností, něžností, jejím vřelým vztahem k otci, obdivuje její hru na klavír, ale je otřesen prostředím, v němž žije, hrubou macechou, rozpadajícím se bytem a hlučným prostředím ulice. Mácha se musí s Márinkou rozloučit, protože jede navštívit nemocného přítele. Márinka je velice smutná, protože cítí, že už se nikdy neuvidí. A tak jejich první polibek byl i polibkem posledním. Po nějaké době přijíždí zpět do Prahy a jeho první cesta vede za Márinkou, ale účastní se jen jejího chudého pohřbu.

Máj

I. zpěv

V pozdní noci je dívka Jarmila na břehu jezera a vzpomíná na svého milého Viléma. Tu ke břehu připlouvá člun. Jarmila si myslí, že k ní připlouvá její milý. Je to však jeho přítel. Ten jí řekne, že Vilém zabil svého otce a bude za to popraven. Dívka je nešťastná a utopí se v jezeře. Měsíc máj, který je chystaný pro lásku, krásná májová příroda, je protikladem k nešťastné lásce člověka.

II. zpěv

Vilém je ve vězení, přemýšlí, klade si otázku, kdo je vinen jeho osudem. Je to společnost, která ho vyhnala ze svého středu. Bolí ho především vědomí, že je mladý a musí ne svou vinou zemřít. Děsí se představy, že po smrti není nic, že je tam prázdno.

I. Intermezzo

Sbor duchů a přírodních živlů se připravuje na přijetí strašného lesů pána.

III. zpěv

Májový den se rozednívá, příroda žije krásou slunného dne a tuto atmosféru kalí příprava Vilémovy popravy. Lidé se sbíhají na popraviště, aby viděli konec strašlivého lesů pána. Vilém se loučí s přírodou a vyznává se ze svého vztahu k ní, přimyká se k zemi, která mu byla kolébkou a bude mu hrobem.

Vilém byl sťat mečem a potom vpleten do kola. V závěru zpěvu Mácha zvláštními básnickými obraty metaforami ukazuje tragiku zemřelého krásného dětinského času: Zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk, umřelé hvězdy nit, mrtvé milenky cit.

II. Intermezzo

Vše šeptá: „Vůdce zhynul, pán náš zhynul.“

IV. zpěv

Básník se vrací po letech na místo Vilémovy popravy. Lebka Vilémova na něj působí depresivně. Ještě větší bolest mu však působí vědomí, že i jeho život je podobný zbortěnému harfy tónu, protože stejně jako Vilém nemohl vyplnit sny svého dětinského věku. Svůj osud vystihuje tímto básnickým kontrastem: „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. Básník svůj osud ztotožňuje s osudem Viléma a Jarmily a dokládá to posledním veršem: „Je pozdní večer - první máj - večerní máj - je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“