Oldřich Mikulášek - Vyvolavač (sb. Ortely a milosti) - Seminární práce

Narodil se v Přerově 26. května 1910, zde také vystudoval měšťanskou školu a dvouletou gremiální obchodní školu. Potom vystřídal řadu příležitostných profesí po celé Moravě. ( V letech 1930 – 1933 dokonce pracoval jako litograf a leptač ve Zlíně ). V roce 1937 odešel natrvalo do Brna, kde pracoval v redakci Lidových novin, po válce v deníku Rovnost a nakonec se dostal do redakce měsíčníku Host do domu (1957 – 1964). Z Brna to měl jen kousek ke své milované jižní Moravě. V roce 1965 mu bylo uděleno stipendium Českého literárního fondu a on nastoupil pětiletou tvůrčí dovolenou. Tu naneštěstí přerušil těžký úraz, který mu až do smrti znemožňoval volný pohyb a donutil ho odejít do invalidního důchodu. V 70. letech nesměl v důsledku svého politického postoje publikovat. Návratu do literatury po roce 1981 si bohužel příliš neužil, protože umírá již 19. července 1985.

Jazykový plán

Jazyk jeho básní je poznamenán vlivy lidové poezie, objevují se zde hovorové výrazy (leda), vytváří nová slova (umnutců, slinbab, kurořitka, hololezení).

Básnické prostředky:

anafora

• A potom vratný pohyb útrob

A hololezení

epiteton

• čirá krása

• růžové nahoty země

přirovnání

• hladký jak řeč člověka

• smutný jako ocas psa

• bylo to jako kapot

personifikace

• stydí se zeď

• semele motor vesmíru

inverze

• boha nosu

vulgarismus

• nasral

perifráze

• pokryl tvář úsměvem

• svázání tkaničkami bot

KOMPOZIČNÍ PLÁN

Báseň má 8 strof a je psaná volným veršem, kritizována bývá nejčastěji drásavost, nelíbivost veršů.

TÉMATICKÝ PLÁN

Jedná se o reflexivní, lyrickou báseň z Mikuláškovi klíčové sbírky Ortely a milosti. Důležitost ortelů a milostí pro samotného autora lze vyčíst i s názvu knihy, neboť její počáteční písmena korespondují s básníkovými iniciálami. Sbírka je rozdělena na tématicky uzavřené oddíly Ortely a Milosti, za nimiž následuje kratší cyklus Tance. Jako v každém jeho díle, i zde má každá báseň své pevně dané místo.

Báseň Vyvolavač je velmi známou a často uváděnou básní. V době jeho uveřejnění se kvůli němu strhla obrovská polemika, často přesahující literární otázky, řešící problémy obecné. Vyvolavač je zde alegorickou postavou. Je charakterizován jako duch zmaru a smrti, je tedy negativní postavou. Nabízí lidem smrt jako jednoduché řešení, východisko ze života, kdy už nebudou mít nutkání o něčem přemýšlet.

Motivy:

• smrti

• života

• osudu

• viny

• ponižování

ROZBOR TEXTU

1. strofa: Vyvolač nabízí lidem vstup do země, kde budou „obráni na kost“ (- nic jim nezůstane), ale zároveň už nebudou mít žádná trápení, nebudou muset přemýšlet nad všedními starostmi. Tímto nabízí lidem smrt jako jednoduché východisko ze života. Očekává od lidí určitou aktivitu (=> Mikulášek byl pro aktivitu).

2. strofa: Lidé jsou pasivní, neprojevují zájem o tuto výzvu.

3. strofa: Z této strofy je zřejmé, že vyvolavač se přemáhá k milejšímu, přívětivějšímu přístupu k lidské pasivitě. Nechce na sobě nechat znát sebemenší rozhořčení z lidské pasivity. Vyvolavač se přetvařuje a snaží se ještě znovu po dobrém přimět lidi k aktivitě. Nemůže pochopit tuto reakci lidí a je přesvědčen, že mezi lidmi musí být zoufalci, pro které by byla smrt jednoduchým řešením. Pokládá jakési existenciální otázky (co je to život? ), na které následně sám odpovídá. Přesvědčuje je o tom, že život nás ničím nenaplňuje, zatímco v smrti je krása a lidé by se jí měli oddat a tu krásu poznat.

4. strofa: Následuje další pasivní přístup lidí. Z tohoto přístupu je zjevná ignorace lidí.

5. strofa: Vyvolavač už nevydrží v sobě dusit silné emoce. Rozzlobí se, že lidé nereagují a začne ženy i muže urážet. Jeden z davu už toto ponižování neunese a vykřikne: „On uráží!“

6. strofa: Jiný z davu vzlyká a promlouvá k ostatním jako ke svým přátelům – „opuštěncům“. Dává jim najevo, že v životě už nemají nic než své neštěstí a jen osud rozhone dál o jejich životech. Tento člověk na mě působí dojmem, že stojí na straně vyvolavače, i když možná nerad, který to s nimi myslel dobře.

7. strofa: Člověk z davu si uvědomuje, že život nepřináší žádné uspokojení, ale jen základní vegetační potřeby. Pociťuje, že v nejbližší době si pro ně smrt přijde stejně sama.

8. strofa: Zatímco člověk z davu promlouval k lidem, vyvolavač dávno zmizel – dosáhl naplnění svého cíle. V okolí zavládlo ticho, lidé neměli co říci, nebyli schopni jediného slova, natož aby projevili nějakou aktivitu. Uvědomili si, že život opravdu není tím uspokojením podle jejich představ a že smrt by pro ně mohla být tím pravým vysvobozením. Ten, co je bez viny, by mohl být zde chápán jako představitel aktivního davu, který nemá s pasivním davem nic společného, a tudíž On je bez viny.