Oldřich Mikulášek - Vyvolavač (sb. Ortely a milosti) - Seminární práce

ZÁVĚR:

Oldřich Mikulášek zůstával ve svém díle sám sebou, často bývá připomínána inspirace Vladimírem Holanem, Vítězslavem Hálkem či dokonce Karlem Hynkem Máchou, i když bývá Mikulášek považován za antiromantika. Své básně pojímá jako mikrodramata, v nichž jsou v plné síle komprimovány protipóly života: žízeň a opojení, láska a smrt, pokora i vzpoura, profánní i božské, démon i anděl, krysa i hrdlo, vteřina a věčnost. Jeho verš jako vír tíhne ke středu bytí, k jeho problému a tajemství.

Jedním z jeho ústředních motivů je napětí mezi životem a smrtí, hledání jistého „okamžiku pravdy“, v němž se před člověkem jakoby náhle odkrývá podstata jeho bytí. A to je to,co mě v této básni zaujalo. Líbí se mi postava vyvolavače, který je neústupný, jež později netouží po ničem jiném, než aby ho lidé neignorovali. Bouří se proti pasivitě a tím mě tato postava upoutala. Pasivita lidí v životě ve mně také vyvolává rozhořčení, a proto je mi tato báseň blízká. Pasivitou člověk v životě ničeho nedosáhne a to je také důležité si uvědomit. Mikulášek je zastáncem aktivity a to se mi na něm líbí. I když člověk není nadšeným čtenářem poezie, neznamená to, že v nějaké básni nemůže najít třeba i sám sebe.

Když ho v červenci 1985 zastihla smrt, bylo zřejmé, že odešel jeden z velkých českých poválečných lyriků. Jestliže se přitom myslelo i na jeho básnickou filozofii, tj. na vnímavý a lačný smysl pro okamžiky, ve kterých člověk prožívá to nejsilnější a nejkrásnější a čím básník přesahuje i sám sebe, když jako svůj odkaz nabízí vášnivou oddanost životu jako jedinou cennou alternativu, pak tato zaujatost básnickou tvorbu Oldřicha Mikuláška také opravdu charakterizuje.

Zdroj: Mikulášek,O.: Sólo pro jeden dech. Praha, 1988.