Václav Kaplický Kladivo na čarodějnice

ÚRYVEK 3 (39:24-41:35)

• Boblig se tázal dál:

• „A teď, Doroto Biedermannová, když tak spoléháš na milosrdenství boží, jmenuj všechny lidi, které jsi viděla na Petrových kamenech. Dej pozor, abys nikoho nevynechala!“

• Pro vyslýchanou nastal nejhorší okamžik. Naučila se zpaměti jména asi dvaceti lidí, z nichž některé znala, jiné nikoli, ale teď v rozčilení si nemohla na žádného vzpomenout. Na skráních se jí objevily kapičky potu.

• „Mluv!“ „

• „Na Petrových kamenech jsem viděla žebračku Schuchovou z Vernířovic, starou Davidku a porodní bábu Groerku... Také tam byla mlynářka Ziillichová z Vikýřovic... Potom stará Agneta Koppová z Losin, Rabovská, Černá Zuza...“

• Dorota zmlkla.

• „Jen vzpomínej!“ naléhal soudce. „Nebyl tam snad také někdo ze Šumperku?“

• Otázka byla pro soudce překvapením. Že by i v Šumperku byly takové ženy?

• Vyslýchaná polykala sliny. Mlčela. Tu však v mučíme zařinčel řetěz.

• „Ano, viděla jsem na Petrových kamenech Marii Sattlerovou, ženu barvíře Kašpara Sattlera, který tam byl také s dcerou ... Byla tam i Marie Pešková, tkalcová, její muž Jindřich Pešek. Také jsem tam viděla ženu soudce Huttra, papírnici Weillemannovou a mydláře Přerovského ...“

• Do inkvizičního tribunálu jako by zčistajasna udeřil hrom. Všichni znali barvíře Sattlera, pláteníka Peška i mydláře Přerovského jako lidi vážené, bez úhony. Teď se o nich dozvídali, že jsou zaprodanci pekla. Lazebnice se patrně ve vězení pošetila na rozumu.

• Boblig vítězoslavně pohlédl na soudce. To koukáte – jako by chtěl říci – jaké jsem vám připravil překvapení! Jenže, holenkové, to ještě není všechno. Natáhněte uši a držte se stolu, abyste pod něj nespadli!

• „A už nikoho jiného jsi na Petrových kamenech neviděla?“

• Vyslýchaná sklonila hlavu.

• Ticho v soudní síni se stávalo nesnesitelným.

• Dorota stále mlčela.

• Z mučírny se ozval kašel.

• Dorota rychle otevřela ústa. A pak mluvila rychle, jako by měla strach, že ji opustí paměť.

• „Viděla jsem na Petrových kamenech také rýmařovského pana faráře Pabsta s jeho kuchařkou. Viděla jsem na Petrových kamenech také šumperského pana děkana Lautnera a jeho hospodyni Zuzanu Voglickovou. Všichni měli v botách posvěcenou hostii a tancovali...“

ÚRYVEK 4

• Lautner sotva dýchal napětím. Znal donucovací prostředky, které Boblig jistě již na Zuzaně vyzkoušel. A přece se zdráhá vypovídat! Je statečná, mnohem statečnější než barvíř. Ach, Zuzano!

• Dívka náhle zvedla ruce před sebe a natočila je tak, že děkan viděl rozmačkané palce. Kdyby mohla, zvedla by sukni a ukázala mu i svá zohyzděná lýtka s nezacelenými ještě ranami. Teprve potom promluvila:

• „Mým neštěstím bylo, že jsem se dostala na šumperské děkanství. Kdybych byla raději po tom velkém požáru zdechla někde za plotem jako pes ...“

• „Zuzano!“ vzdychl děkan; tón jejích hořkých slov se ho hluboce dotýkal.

• „Mluv o hostině!“ napomínal ji přísně Boblig.

• „Hostina? Ano, byla jsem u barvíře na hostině, když se vdávala barvířova dcera Marie. Přišla jsem na děkanství, a tam ze mne udělali čarodějnici... A já proto umřu v plamenech ...“

• Boblig viditelně znervózněl, neboť Zuzana vypovídala zcela jinak, než měla. Přistoupil k ní a uchopil ji za ruku.

• „Uklidni se,“ pravil div ne laskavě. „Opakuj jen to, co jsi už dříve vypovídala. Jenže dnes to musíš říci panu děkanovi tváří v tvář!“

• Bobligovi velmi záleželo na Zuzanině výpovědi, její svědectví mělo být pro biskupa rozhodující.

• Zuzana se pomalu obrátila čelem proti děkanovi. Teprve teď jako by si uvědomila, co se s ním stalo. Otevřela ústa. Ale místo slov vydral se z nich strašný výkřik. Zuzana ječela, třásla se a spoutanýma rukama se bila do hlavy. Vypadala jako šílená.

• Důstojní členové inkviziční komise rozčilením vstávali ze židlí. Boblig přiskočil k Zuzaně, ale jak se jí dotkl, děvčeti se rozšířily oči. A pak se dala do nepříčetného – smíchu, který byl daleko strašnější než její pláč nebo křik.

• Boblig i v té chvíli zachoval klid. Obrátil se k soudcům:

• „Neděje se, pánové, nic neobvyklého. Ďábel té pomocnici pekel nedává mluvit!“

• „Snad zešílela!“ utrousil kanovník.

• „Ne, ďábel ji má ve své moci. Malitia taciturnitatis...“

• Páter Schmidt, bledý jako stěna, slyše o přítomnosti ďábla v soudní síni, počal ve vzduchu dělat kříže a volal:

• „Apage satanáš. In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti...“

• Zuzana se však smát nepřestávala. Už to nebyl smích, jen divoké, nelidské skřeky.

• Do zmatku, který nastal a v němž i inkvizitor byl bez rady, zazněl náhle silný hlas Lautnerův:

• „To je vaše dílo, páni soudcové! Zabili jste ji! Zabili!“