Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Václav Kaplický Kladivo na čarodějnice

DOCX
Stáhnout kompletní materiál zdarma (28.91 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.

ÚRYVEK 3 (39:24-41:35)

  • Boblig se tázal dál:

  • „A teď, Doroto Biedermannová, když tak spoléháš na milosrdenství boží, jmenuj všechny lidi, které jsi viděla na Petrových kamenech. Dej pozor, abys nikoho nevynechala!“

  • Pro vyslýchanou nastal nejhorší okamžik. Naučila se zpaměti jména asi dvaceti lidí, z nichž některé znala, jiné nikoli, ale teď v rozčilení si nemohla na žádného vzpomenout. Na skráních se jí objevily kapičky potu.

  • „Mluv!“ „

  • „Na Petrových kamenech jsem viděla žebračku Schuchovou z Vernířovic, starou Davidku a porodní bábu Groerku... Také tam byla mlynářka Ziillichová z Vikýřovic... Potom stará Agneta Koppová z Losin, Rabovská, Černá Zuza...“

  • Dorota zmlkla.

  • „Jen vzpomínej!“ naléhal soudce. „Nebyl tam snad také někdo ze Šumperku?“

  • Otázka byla pro soudce překvapením. Že by i v Šumperku byly takové ženy?

  • Vyslýchaná polykala sliny. Mlčela. Tu však v mučíme zařinčel řetěz.

  • „Ano, viděla jsem na Petrových kamenech Marii Sattlerovou, ženu barvíře Kašpara Sattlera, který tam byl také s dcerou ... Byla tam i Marie Pešková, tkalcová, její muž Jindřich Pešek. Také jsem tam viděla ženu soudce Huttra, papírnici Weillemannovou a mydláře Přerovského ...“

  • Do inkvizičního tribunálu jako by zčistajasna udeřil hrom. Všichni znali barvíře Sattlera, pláteníka Peška i mydláře Přerovského jako lidi vážené, bez úhony. Teď se o nich dozvídali, že jsou zaprodanci pekla. Lazebnice se patrně ve vězení pošetila na rozumu.

  • Boblig vítězoslavně pohlédl na soudce. To koukáte – jako by chtěl říci – jaké jsem vám připravil překvapení! Jenže, holenkové, to ještě není všechno. Natáhněte uši a držte se stolu, abyste pod něj nespadli!

  • „A už nikoho jiného jsi na Petrových kamenech neviděla?“

  • Vyslýchaná sklonila hlavu.

  • Ticho v soudní síni se stávalo nesnesitelným.

  • Dorota stále mlčela.

  • Z mučírny se ozval kašel.

  • Dorota rychle otevřela ústa. A pak mluvila rychle, jako by měla strach, že ji opustí paměť.

  • „Viděla jsem na Petrových kamenech také rýmařovského pana faráře Pabsta s jeho kuchařkou. Viděla jsem na Petrových kamenech také šumperského pana děkana Lautnera a jeho hospodyni Zuzanu Voglickovou. Všichni měli v botách posvěcenou hostii a tancovali...“

ÚRYVEK 4

  • Lautner sotva dýchal napětím. Znal donucovací prostředky, které Boblig jistě již na Zuzaně vyzkoušel. A přece se zdráhá vypovídat! Je statečná, mnohem statečnější než barvíř. Ach, Zuzano!

  • Dívka náhle zvedla ruce před sebe a natočila je tak, že děkan viděl rozmačkané palce. Kdyby mohla, zvedla by sukni a ukázala mu i svá zohyzděná lýtka s nezacelenými ještě ranami. Teprve potom promluvila:

  • „Mým neštěstím bylo, že jsem se dostala na šumperské děkanství. Kdybych byla raději po tom velkém požáru zdechla někde za plotem jako pes ...“

  • „Zuzano!“ vzdychl děkan; tón jejích hořkých slov se ho hluboce dotýkal.

  • „Mluv o hostině!“ napomínal ji přísně Boblig.

  • „Hostina? Ano, byla jsem u barvíře na hostině, když se vdávala barvířova dcera Marie. Přišla jsem na děkanství, a tam ze mne udělali čarodějnici... A já proto umřu v plamenech ...“

  • Boblig viditelně znervózněl, neboť Zuzana vypovídala zcela jinak, než měla. Přistoupil k ní a uchopil ji za ruku.

  • „Uklidni se,“ pravil div ne laskavě. „Opakuj jen to, co jsi už dříve vypovídala. Jenže dnes to musíš říci panu děkanovi tváří v tvář!“

  • Bobligovi velmi záleželo na Zuzanině výpovědi, její svědectví mělo být pro biskupa rozhodující.

  • Zuzana se pomalu obrátila čelem proti děkanovi. Teprve teď jako by si uvědomila, co se s ním stalo. Otevřela ústa. Ale místo slov vydral se z nich strašný výkřik. Zuzana ječela, třásla se a spoutanýma rukama se bila do hlavy. Vypadala jako šílená.

  • Důstojní členové inkviziční komise rozčilením vstávali ze židlí. Boblig přiskočil k Zuzaně, ale jak se jí dotkl, děvčeti se rozšířily oči. A pak se dala do nepříčetného – smíchu, který byl daleko strašnější než její pláč nebo křik.

  • Boblig i v té chvíli zachoval klid. Obrátil se k soudcům:

  • „Neděje se, pánové, nic neobvyklého. Ďábel té pomocnici pekel nedává mluvit!“

  • „Snad zešílela!“ utrousil kanovník.

  • „Ne, ďábel ji má ve své moci. Malitia taciturnitatis...“

  • Páter Schmidt, bledý jako stěna, slyše o přítomnosti ďábla v soudní síni, počal ve vzduchu dělat kříže a volal:

  • „Apage satanáš. In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti...“

  • Zuzana se však smát nepřestávala. Už to nebyl smích, jen divoké, nelidské skřeky.

  • Do zmatku, který nastal a v němž i inkvizitor byl bez rady, zazněl náhle silný hlas Lautnerův:

  • „To je vaše dílo, páni soudcové! Zabili jste ji! Zabili!“

Témata, do kterých materiál patří