Václav Kaplický Kladivo na čarodějnice
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Tyto výpovědi poslal Boblig na biskupství a tam se definitivně rozhodlo o Lautnerově uvěznění. Ještě předtím zavřeli Zuzanu Voglickou se stejným obžalováním. Když to děkan zjistil, onemocněl. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Winklera na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Jenže vše byla léčka. V Mohelnici byl ale zatčen a následně uvězněn.
Mezitím byla provedena exekuce, při níž upálili i Zuzanu Voglickou a jiné měšťanky a měšťany. Lautner byl zdrcen ze zrady svého přítele Winklera, kterého znal už od dětství, ale také ze smrti Zuzany. Boblig začal děkana vyslýchat. Ten však měl silnou vůli a nepřiznal se. Začal jej tedy mučit. Byl mu nakonec sdělen rozsudek – upálení. Ještě před smrtí na Šibeničním vrchu byl světícím biskupem odsvěcen.
Císař nakonec Bobliga odvolal, protože ani on sám nevěřil v pravdivost výpovědí osob přiznaných u mučení.
ÚRYVEK 1
Tkadlec stál jako struna, babka ustrašeně otáčela hlavu po knězi. Kluk ministrantský, který všechno spískal, shazoval ze sebe komži a upaloval ven, aby lidem před kostelem pověděl, co se stalo.
Farář se konečně zastavil před kostelním otcem:
„Přiveď hned rychtáře Axmanna!“
Stařec vyšel, aby vykonal farářův rozkaz. Kněz pak vzal kus papíru a začal rychle na něm psát olůvkem.
Jeden lístek adresoval děkanu Lautnerovi do Šumperka:
„Stala se tu hrozná věc. Prosím, abyste bezodkladně přijel do Sobotína,“ psal.
Druhý lístek byl určen losinskému zámeckému hejtmanovi, panu Adamu Vinařskému z Křížová. Stálo v něm:
„Zadržel jsem ženu velmi podezřelou z čarodějnictví. Prosím o instrukce.“
Žebrácká mluvila jen o nedojivé krávě, čarodějnictví si f rář Schmidt ve své horlivosti přidal. Byl jedním z těch, kdo za každým rohem viděli ďábla a považovali za bohulibé dílo svádět s ním boj.
Do sakristie vešel sobotínský rychtář Jan Axmann.
„Opatři hned dva posly!“ spustil na něj farář. „Tato žena je patrně čarodějnicí. A není sama!“
Rychtář byl muž rozvážný. Všechny ženské jsou tak trochu ve spojení s čertem, myslil si, ale co o tom může vědět pan farář Schmidt, jehož hospodyně je jako Škaredá středa. A že by Schuchovka čarovala? Zná ji léta. Kdyby uměla čarovat, sotva by chodila s žebráckou mošnou.
„Co stojíš jako sloup?“ obořil se na něj farář. „Jdi, nesmíme ztratit ani minutu!“
V sakristii sobotínského kostela bylo poprvé vysloveno strašné slovo čarodějnice. V několika minutách se pak ozývalo i před kostelem a mezi hroby nebožtíků.
A brzy se rozléhalo po celém Sobotíně a po celém žerotínském panství.
A tehdy nebylo slova hroznějšího.
ÚRYVEK 2
„Hm! A já vám, Důstojnosti, říkám, že víte málo! Musil byste po čtyřicet let konat úřad inkvizičního soudce jako já. Viděl jsem za tu dobu nepřehledné množství hranic, na nichž shořeli lidé, o kterých bych nikdy neřekl, že byli ve spojení s ďáblem!“
„A všichni se doznali!“ řekl s netajenou ironií Lautner.
„Jak jinak by mohli být concremiret? Zhusta šlo i o vážené městky a někdy i o duchovní osoby. I ty se přiznaly, Důstojnosti!“
„Ovšem po předběžné tortuře! Smyslem inkvizičního vyšetřování není nalézat právo nebo spravedlnost, nýbrž donutit obviněného, aby se přiznal. Je tomu tak?“
„Co jiného?“ usmál se advokát. „Slyšel jsem, že jste také studoval ve Vídni práva. Nejste tedy laik a víte, že v čarodějnických procesech nejde o běžné zločiny, proto se soudce nemůže řídit jen obyčejnými pravidly a řády. Je mu téměř vždy jednat s osobami zatvrzelými, lstivými, spoléhajícími ke všemu ještě na pomoc svého ďábelského spojence ...“
Lautner ho přerušil:
„Znám dobře spis Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, i spis Martina Delria. Strašné knihy!“
„Ó! Vy jste četl Malleus maleficarum? A přesto máte pochybnosti?“
„Milý pane,“ pravil rozhodně děkan, „já věřím, že Bůh je silnější než ďábel. Sloužím Bohu, a ne ďáblu. Svatý Jan neříká náhodou: Sine tne nihilpotestis facere. Beze mne nic nemůžete učiniti!“
Boblig upřel nazelenalé oči na děkana:
„V teologii se nevyznám,“ pravil, „ale čtyřicet let jsem soudil čarodějnice. Vím, že i nejzarytější spojenci ďáblovi se leckdy dovolávali Boha. Ale nechme toho raději...“
Lautner, dívaje se mu upřeně do očí, však pravil:
„Rád bych se vás na něco zeptal. Věříte, že všichni, které jste poslal na hranici, byli skutečně spojenci ďáblovi?“
„Věříte!“ zkřivil tvář Boblig. „To slovo patří do teologie, a tou, jak jsem vám již řekl, se nezabývám. Jsem jurista. Mohu vás však, Důstojnosti, ubezpečit, že ti, kterých se zastáváte, se nejenom přiznali, nýbrž byli usvědčeni více svědky ...“