Václav Kaplický Kladivo na čarodějnice

Tyto výpovědi poslal Boblig na biskupství a tam se definitivně rozhodlo o Lautnerově uvěznění. Ještě předtím zavřeli Zuzanu Voglickou se stejným obžalováním. Když to děkan zjistil, onemocněl. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Winklera na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Jenže vše byla léčka. V Mohelnici byl ale zatčen a následně uvězněn.

Mezitím byla provedena exekuce, při níž upálili i Zuzanu Voglickou a jiné měšťanky a měšťany. Lautner byl zdrcen ze zrady svého přítele Winklera, kterého znal už od dětství, ale také ze smrti Zuzany. Boblig začal děkana vyslýchat. Ten však měl silnou vůli a nepřiznal se. Začal jej tedy mučit. Byl mu nakonec sdělen rozsudek – upálení. Ještě před smrtí na Šibeničním vrchu byl světícím biskupem odsvěcen.

Císař nakonec Bobliga odvolal, protože ani on sám nevěřil v pravdivost výpovědí osob přiznaných u mučení.

ÚRYVEK 1

• Tkadlec stál jako struna, babka ustrašeně otáčela hlavu po knězi. Kluk ministrantský, který všechno spískal, shazoval ze sebe komži a upaloval ven, aby lidem před kostelem pověděl, co se stalo.

• Farář se konečně zastavil před kostelním otcem:

• „Přiveď hned rychtáře Axmanna!“

• Stařec vyšel, aby vykonal farářův rozkaz. Kněz pak vzal kus papíru a začal rychle na něm psát olůvkem.

• Jeden lístek adresoval děkanu Lautnerovi do Šumperka:

• „Stala se tu hrozná věc. Prosím, abyste bezodkladně přijel do Sobotína,“ psal.

• Druhý lístek byl určen losinskému zámeckému hejtmanovi, panu Adamu Vinařskému z Křížová. Stálo v něm:

• „Zadržel jsem ženu velmi podezřelou z čarodějnictví. Prosím o instrukce.“

• Žebrácká mluvila jen o nedojivé krávě, čarodějnictví si f rář Schmidt ve své horlivosti přidal. Byl jedním z těch, kdo za každým rohem viděli ďábla a považovali za bohulibé dílo svádět s ním boj.

• Do sakristie vešel sobotínský rychtář Jan Axmann.

• „Opatři hned dva posly!“ spustil na něj farář. „Tato žena je patrně čarodějnicí. A není sama!“

• Rychtář byl muž rozvážný. Všechny ženské jsou tak trochu ve spojení s čertem, myslil si, ale co o tom může vědět pan farář Schmidt, jehož hospodyně je jako Škaredá středa. A že by Schuchovka čarovala? Zná ji léta. Kdyby uměla čarovat, sotva by chodila s žebráckou mošnou.

• „Co stojíš jako sloup?“ obořil se na něj farář. „Jdi, nesmíme ztratit ani minutu!“

• V sakristii sobotínského kostela bylo poprvé vysloveno strašné slovo čarodějnice. V několika minutách se pak ozývalo i před kostelem a mezi hroby nebožtíků.

• A brzy se rozléhalo po celém Sobotíně a po celém žerotínském panství.

• A tehdy nebylo slova hroznějšího.

ÚRYVEK 2

• „Hm! A já vám, Důstojnosti, říkám, že víte málo! Musil byste po čtyřicet let konat úřad inkvizičního soudce jako já. Viděl jsem za tu dobu nepřehledné množství hranic, na nichž shořeli lidé, o kterých bych nikdy neřekl, že byli ve spojení s ďáblem!“

• „A všichni se doznali!“ řekl s netajenou ironií Lautner.

• „Jak jinak by mohli být concremiret? Zhusta šlo i o vážené městky a někdy i o duchovní osoby. I ty se přiznaly, Důstojnosti!“

• „Ovšem po předběžné tortuře! Smyslem inkvizičního vyšetřování není nalézat právo nebo spravedlnost, nýbrž donutit obviněného, aby se přiznal. Je tomu tak?“

• „Co jiného?“ usmál se advokát. „Slyšel jsem, že jste také studoval ve Vídni práva. Nejste tedy laik a víte, že v čarodějnických procesech nejde o běžné zločiny, proto se soudce nemůže řídit jen obyčejnými pravidly a řády. Je mu téměř vždy jednat s osobami zatvrzelými, lstivými, spoléhajícími ke všemu ještě na pomoc svého ďábelského spojence ...“

• Lautner ho přerušil:

• „Znám dobře spis Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, i spis Martina Delria. Strašné knihy!“

• „Ó! Vy jste četl Malleus maleficarum? A přesto máte pochybnosti?“

• „Milý pane,“ pravil rozhodně děkan, „já věřím, že Bůh je silnější než ďábel. Sloužím Bohu, a ne ďáblu. Svatý Jan neříká náhodou: Sine tne nihilpotestis facere. Beze mne nic nemůžete učiniti!“

• Boblig upřel nazelenalé oči na děkana:

• „V teologii se nevyznám,“ pravil, „ale čtyřicet let jsem soudil čarodějnice. Vím, že i nejzarytější spojenci ďáblovi se leckdy dovolávali Boha. Ale nechme toho raději...“

• Lautner, dívaje se mu upřeně do očí, však pravil:

• „Rád bych se vás na něco zeptal. Věříte, že všichni, které jste poslal na hranici, byli skutečně spojenci ďáblovi?“

• „Věříte!“ zkřivil tvář Boblig. „To slovo patří do teologie, a tou, jak jsem vám již řekl, se nezabývám. Jsem jurista. Mohu vás však, Důstojnosti, ubezpečit, že ti, kterých se zastáváte, se nejenom přiznali, nýbrž byli usvědčeni více svědky ...“