Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Evžen Oněgin_A.S.Puškin

PDF
Stáhnout kompletní materiál zdarma (146,65 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.

Evžen Oněgin Alexandr Sergejevič Puškin ANALÝZA UMĚLECKÉHO TEXTU: Překlad: Olga Mašková, nakladatelství Odeon, třetí vydání, 1987 Téma: obraz společnosti 19. století, jak se žilo (celkové téma) n eopětovaná láska, vztah Oněgina a Taťány (hlavní téma) vztah Lenského a Olgy, zabití Lenského, svatba Taťány (vedlejší téma) Motiv: neopětovaná láska, zbytečnost, společnost 19. století, zrazené přátelství Časoprostor: počátek 19. století, Moskva, Petrohrad, ruský venkov Kompoziční výstavba: chronologická zrcadlová (město / venkov, Oněgin / Lenskij, Olga / Taťána, Taťána / Oněgin) – prvky romantismu (kontrasty), i prvky realismu (př. kritizování ruské společnosti) rozděleno do 8 hlav (každá začíná motty ruských i světových autorů, odkazování na jiné umělce) Literární druh: lyriko-epika, spíše epické dílo Literární žánr: román (veršovaný) Vypravěč / lyrický subjekt: autorský vypravěč (vypravěčem je sám autor, velmi subjektivní, vstupuje do děje jako pozorovatel, nezaujatě, promlouvá ke čtenáři Postavy: Evžen Oněgin – mladý šlechtic, vzdělaný, společenský, znuděný životem, bez cíle, nešťastný, lehkovážný, připadá si zbytečný, cynik, nebyl vychován rodiči Taťána – citlivá, naivní, důvěřivá, uzavřená, bledá samotářská, upřímná, skromná, romantická, miluje Evžena, později chladná a racionální Olga – sestra Taťány, veselá, energická, žena Lenského, společenská, lehkomyslná Lenskij – přítel Oněgina, zamilovaný do Olgy, básník, snílek, vášnivý, romantický, žárlivý Postavy se v průběhu děje mění, vyvíjí, jsou k sobě kontrastní (Evžen – pesimista / Vladimír – snílek, idealista, Olga – společenská, záletná / Taťána – tichá, věrná) Vyprávěcí způsoby: er-forma, autor se zapojuje do děje (ich-forma) Typy promluv: dialogy – přímá řeč, monology Veršovaná výstavba: každá sloka 14 veršů (Oněginská sloka/strofa) A-B-A, B-C-C, D-D-E, F-F-E, G-G (čtyřstopý jambický verš) Jazykové prostředky: spisovný jazyk, žádné hovorové výrazy, cizí slova (především francouzská), kontrasty Figury a tropy př.: personifikace – …a z nich zima zas vykouzlila sníh… metafora – …po sále spěl šum jako v roji… řečnická otázka – A co třpyt krásy od toalet? Co schůzky v zákulisí? anafora – …tak dbalé na věrnost i čest, tak přesné v řeči očí, gest, tak postoupné vznešeností, tak prosté sebemenších vin… výčet – po obou stranách budky, klády, lucerny, módní výklady, paláce, sady, ohrady, kláštery… Děj: I. Hlava: Autor nás seznamuje s Oněginem, lvem salonů a plesů, a s jeho petrohradským životem, Evžen je znuděn společností a pokrytectvím v ní, a tak odchází na vesnici, k de dědí statek po svém strýci. II. hlava: Oněgin se spřátelí s básníkem Lenským, a se dvěma dcerami Lariných, Olgou a Taťánou. III. hlava: Lenský se zamiluje do Olgy. Později se Taťána zamiluje do Oněgina a posílá mu dopis, ve kter ém se mu ze své lásky vyznává. IV. hlava: Oněgin se setkává s Taťánou a odmítá její lásku. V. hlava: Lenský přemlouvá Oněgina, aby s ním jel na oslavu Taťániných jmenin, Oněgin nakone c jede a dostává sebe i Taťánu do trapné situace, z čehož viní Lenského, a proto koketuje s Olgou, načež Lenský uražen odjíždí. VI. hlava: Lenský je nešťastný a uražený na Olgu a Evžena. Vyzývá Oněgina na souboj, ale sám je zastřelen. Oněgin se zhrozí svého činu a opouští vesnici. VII. hlava: Olga se vdává za mladého husara a Taťána odjíždí hledat ženicha do Moskvy. VIII. hlava: Oněgin se po letech setkává s Taťánou, která je již provdána a zamiluje se do ní. Píše jí dopis, ve kterém se vyznává ze svých citů. Najde Taťánu, jak nad dopisem sedí a pláče. Taťána přizná svou trvající lásku, ale dodává, že je již provdána a svému muži nikdy nevěrná nebude. Dílo končím příchodem Tánina muže. Ukázka: Taťánin dopis Oněginovi „Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou, i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného? Né již, v světě ráda již nemohu mít já, tak si to prozřetelnost žádá, tak chtějí nebesa. Jsem tvá! Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti, tys ten jenž Bohem seslán mi byl, až do hrobu mě chrániti. Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, ač nezřený, Tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění, a nebyl to jen sen, jak zvon! Jen vstoupil jsi už jsem tě znala, strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi, toť on! Och ano, já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala, i když jsem v prosbách klekávala, za zmatené své duše žal. Zda tys to přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli, průzračnou nocí nesl? Nepostáls tiše na pelestí? A slova naděje a štěstí, zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch? Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě: Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: Já zde sama jsem, a nikdo mi tebe nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. Čekám tě. Přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mé číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání a proto směle svěřuji se vám…“ (přeložil Josef Hora) LITERÁRNĚHISTORICKÝ KONTEXT: Kontext autor

Témata, do kterých materiál patří