Viktor Dyk Krysař

Dítě a blázen; nevinnost a citovost, nezištnost a budoucnost

Děj:

Do města Hammeln přichází krysař s píšťalou, aby z něho vyhnal krysy. Zamiluje se do mladé Ágnes, která se stává smyslem a láskou jeho života. Nechtějí mu však zaplatit za jeho práci ani domluvenou částku – sto rýnských. Rozzuřený odmítne menší částku a řekne jim, že se pomstí – odchází. Když se po chvíli vrací zpět do města, tak ho něco začne táhnout do tamější hospody. Najde tam záhadného cizince celého v černém. Jmenuje se Faustus z Wittenberka a pracuje pro ďábla. Říká mu, že jeho flétnou může dělat daleko lepší věci, než je vyhánění krys. Ágnes je však těhotná s Kristiánem, jehož nemiluje, neunese to a zabíjí se skokem ze skály. V krysařovi se vše zlomí, a tak zapíská na píšťalu ze všech sil. Všichni lidé z města šli za ním do propasti. Město je prázdné…I když ne tak úplně. Píseň krysařova nástroje neslyšela jedna osoba - Sepp Jörgen, který si tóny píšťaly uvědomil až další den a jejich kouzlu málem propadl, ale malé děcko, které obecní hlupák najde v opuštěném domě - malé miminko, nový život a naděje - a jeho pláč v něm předčí touho podvolit se osudu a následovat ostatní do propasti. Odnáší toto bezbranné hladové stvoření, aby našel ženu, která mu dá pít…

Úryvky:

„A vaše jméno?“

„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.

Na hoře Koppel, pravda, je také les. Ale jak zasmušilý je sosnový les, srovnáte-li jej s dubovým! A s dubovým lesem za jarního rána, svěžím, živým, uklidňujícím! A ve větvích starých dubů i v mlází dubovém rozezpívalo se tisíce ptáků.

A krysař zapískal na svou píšťalu.

Nebyl to však tenký, tlumený tón, kterým vábil myši. Zvuk zněl plně a mocně; srdce při něm prudce zabušilo, krok se bezděčně zrychlil a probouzelo se - tiše, oh, tiše! - vše, co dřímalo v hlubokém nitru. Ale jak rychle šla tato píseň ze sna do života a z života do smrti! Jak tragické a velké vypětí! Jak jímavý a nezapomenutelný hlas!

Sepp Jörgen vyšel s dítětem na ulici. Bolest a touha pudily ho na horu Koppel... za ostatními... za krysařem. Stoupal se svým břemenem rychle. Jako ten, kdo ví, ze shodí je záhy. Neohlédl se po opuštěném Hameln. Co bylo mu po městě, jež nedalo mu než rány a smích? Také srdce Jörgenovo snilo kdysi o zemi sedmihradské. Také jeho srdce snilo o jiném životě. A ten se zdál být na dosah ruky.