Nahý rok_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Boris Pilňak

Nahý rok

Výňatek

Umělecký text

Vešel Semjon Ivanovič, starý revolucionář s vousy à la Marx, sesul se do křesla a nervózně zabafal z čibuku.

„Natálie.“

„Ano.“

„Byl jsem ve městě. Dovedete si představit, jak to tam vypadá, Nic není, v zimě všichni umřou hlady a zmrznou. Není jakási sůl, bezpodmínečně nutná k výrobě oceli – když není ocel, nedají se vyrábět pily a není čím řezat dříví – domy v zimě promrznou na kost – kvůli nějaký soli! To je hrůza! Chápete tu hrůzu – všude bude příšerné mrtvé ticho. Podívejte se kolem sebe – zemřít je přirozenější, než když se narodí dítě, než život. Všude smrt, hlad, kurděje, tyf, neštovice, cholera… lesy a rokle jsou plné lupičů, div po sobě nešlapou. Slyšíte – mrtvé ticho! Smrt. Ve stepi jsou vesnice, kde vymřeli všichni do posledního člověka. Nebožtíky nikdo nepochovává, za noci, za tmy se to všude hemží psy a dezertéry…. Ruský lid!“

V Natáliině pokoji stál v koutě kříž a za ním byla zastrčena kytice polních květů – tak to tu zůstalo po panstvu. Zrcadlo na břichatém mahagonovém toaletním stolku plném starých neodmyslitelných tretek zašlo a oprýskalo. […]

Svítání přineslo hořkou vůni pelyňku a Natálie si uvědomila, že pelyňkem – tou hořkou, pohádkovou vůní, vůní živé a mrtvé vody – voní nejen suché července, ale všechny naše dny, celý tisící devítistý devatenáctý rok! Hořkost pelyňku je hořkost našich dnů. Pelyňkem však taky ženské vyhánějí z chalup čerty a nečistou havěť. […]

Natálie mluvila o vedrech, o revoluci a o dnešku, každou kapkou své krve pochopila a přijala revoluci, chtěla ji spoluvytvářet – a poslední dny jí přinesly pelyněk, rozvoněly se pelyňkem – řečnila jako Semjon Ivanovič. A snad i proto se tak rozpovídala, že jí Baudek položil hlavu do klína, že rozepnutý límec jeho vyšívané košile odhaloval archeologův krk – a bylo vedro – a ona cítila ještě jiný pelyněk, o němž mlčela. Baudek ležel na zádech, přivíral šedé oči, držel Natálii za ruku, a když se v tom vedru odmlčela, mluvil on:

„Rusko. Revoluce. Ano. Voní pelyňkem, voní živou a mrtvou vodou? – Ano!… Vzpomeňte si na ruskou pohádku o živé a mrtvé vodě. Hloupý Ivánek byl taky docela v koncích, nezůstalo mu ani smítko naděje, dokonce ani umřít nemohl. A hloupý Ivánek zvítězil, protože na jeho straně byla pravda pravdy, pravda zvítězí nad nespravedlností, nespravedlnost prohraje. Na začátku každé pohádky je hoře, děs a bezpráví – rozuzlení přináší pravda.

Výňatek

Neumělecký text

O jeho smrti není dosud známo nic konkrétního. Nevíme, zda, kde a za jakých okolností byl popraven anebo kde zahynul ve vězení. Vlastní datum úmrtí – podzim 1941 – však současníkům hodně napovídá: v té době se stát ocitl v smrtelném nebezpečí a Džugašvili-Stalin přikázal odstranit tisíce nevinně internovaných osob, jejichž duchovně tělesná přítomnost mu zřejmě naháněla strach i daleko od Moskvy. Tak se zpečetil osud nejen Borise Pilňaka, ale i Isaaka Babela a věhlasného sovětského divadelního tvůrce Vsevoloda Mejercholda. Deset dní před Pilňakovým skonem či exekucí spáchala usmýkaná a osiřelá Marina Cvetajevová sebevraždu.