Příběhy_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vladimír Holan

Příběhy

Výňatek

Umělecký text

Óda na radost

Bylo jí tenkrát dvacet let… Sirotek-panna,

předobraz života, ale tak bez vzoru,

že ani osud nevěděl, čím by si zasloužil její lásku…

Pro lenost současníků nevíme, jaké měla oči,

ale z netrpělivosti současníků vyciťuji,

že byly důvěřivé a smiřující.

Sama pak byla krásná… Byla to krása bez umění,

krása, která by tedy byla němá,

kdyby nebyla zpívala už kdysi v ráji…

Ale ona zpívala a její zpěv byl tak přítomný,

že i sebemenší vzpomínka

byla by násilím na takové nevinnosti…

Ona se prostě radovala, a nic tedy nečekajíc,

rozdávala radost jiným

a nikdy by tedy nemohla potkat samu sebe…

Nebyla skoro spatření… Je tedy přirozené,

že muži drželi ustavičnou službu na svém majáku.

Kdekdo ji mohl vidět… Je tedy přirozené,

že ji ženy pomlouvaly mezi svými stehny.

Pak jistý chlapec, osleplý zlatou bulou jejího panenství,

dokázal, že i z božského šílenství

lze se dopustit smrtelného hříchu, a zabil se.

Pupkořezné báby byly uraženy. Všichni ostatní,

ti se skleněnými nosy tak průsvitnými na sopel a chlupy,

se rozzuřili… Lucie („kurva, která přece dosud

ani nezastonala“) musila opustit okres,

ve kterém i břečťan měl žíly naběhlé pohoršením…

Vidím ji v G… Šila po domech, po oněch domech,

ve kterých lesní roh neví, jak vyjádřit

mrzutost ze sádrových sloupů,

a vždycky v sobotu odpoledne poklízela

kancelář místního pivovaru.

Neumělecký text

Východiskem našeho rozboru učiníme čtvrtou báseň (sbírky Příběhy), která je nazvána Óda na radost (vznikla roku 1950) a v níž se projevují příznačné rysy holanovské epiky. Básník v ní líčí dávný příběh prosté vesnické dívky, půvabné a čisté bytosti, a její krutý osud. Jistý chlapec, omámený dívčinou krásou, se zabil, nevinná Lucie se stala obětí pomluv a zloby a musela ze svého rodiště odejít. Pracovala v jiném okrese jako švadlena a každý týden poklízela kancelář pivovaru. Jednoho sobotního večera, právě v den svatého Václava, nešťastnou náhodou svrhla zapálenou lampu, polila se petrolejem a uhořela.

Za povšimnutí stojí již samo pojmenování Óda na radost. Signalizuje totiž – dost výrazně – souvislost se stejnojmennou Schillerovou básní, literární předlohou a textem pro vokálně instrumentální finále Beethovenovy Deváté symfonie. Friedrich Schiller velebí radost jako výsostnou mohutnost, která spojuje člověka s božstvím a je i cestou ke sbratření lidstva; také na Holanově hrdince jako by ulpěla milost a božský půvab. Lucie „se prostě radovala“ a „rozdávala radost jiným“. Není to však Schillerova dcera z Elysia (budoucího ráje), spíše z Arkádie, ztracené minulé blaženosti. Její krása „zpívala už kdysi v ráji“. Na místo šťastné harmonie přichází v přítomném žití jen utrpení, špína a zmar. Lidský život už není strmou cestou vzhůru od zajetí materiálním světem k ideálu, jak si představoval Schiller. Ano, i pro náš život jsou důležité krása a poezie, ale ty se často projevují v okruhu všednodennosti, bývají nenápadné a prosté, neodehrávají se jen v říši vznešených idejí. Zde, na této zemi, i když ustavičně toužíme po transcendentálních ideálech, jsme přikováni k něčemu, co nás svazuje a ničí, k jakémusi nevyzpytatelnému a krušnému údělu. „Nevím, kdo bohům prádlo pere, / však špínu z něho pijem my“ – tak zní krutý rozsudek v jednom z předchozích autorových děl. Holanovo vidění reality je v příkrém protikladu s idealistickým schillerovským patosem.