Podstata, znaky a formy demokracie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
12. Podstata, znaky a formy demokracie
PODSTATA DEMOKRACIE
Demokracie představuje způsob, kterým nositel moci svou moc vykonává. Z tohoto hlediska je moderní stát spojován s demokracií. Demokracie je mnohovýznamový pojem, který bývá různě chápán a při jeho zkoumání jsou zdůrazňovány různé principy, na nichž je demokracie založena.
Demokracie je forma státu založená na vládě lidu, svobodě a rovnosti.
ZNAKY DEMOKRACIE
1) Vláda lidu, suverenita lidu - uplatňuje se právem všeobecných rovnoprávných svobodných a tajných voleb, jimiž se vláda tvoří, kontroluje a ukládá odpovědnost vůči občanům. To je nepřímá neboli zastupitelská demokracie, vedle které existuje ještě demokracie přímá - referendum (formy).
A. Lincoln: Demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid.
2) Rovnost členů společnosti - Všichni mají možnost účastnit se na rozhodování o veřejných záležitostech a jejich účast má stejný význam jako účast každého druhého. Tato rovnost vede k rovnosti před zákonem, rovnosti sociálních, politických, lidských a občanských práv.(J. J. Rousseau) Všichni lidé jsou si rovni. Každý má jeden hlas, který je rovnocenný hlasům ostatním.
3) Svoboda - v souvislosti s demokracií nemáme na mysli individuální svobodu, ale svobodu občanské společnosti, ničím neomezenou účast na rozhodování celku. Nikdo nám nemůže bránit, abychom šli k volbám nebo si založili novou politickou stranu, pokud je v souladu se zákonem.
4) Vládnutí v podmínkách právního státu - klíčový předpoklad fungování všech demokratických institucí, neboť bez respektování právních norem, které mají být výrazem vůle většiny, není demokracie možná.
5) Základní práva a svobody občanů - myšlenka základních práv a svobod občanů se odvíjí od teorií přirozených a nezadatelných práv člověka, jako je např. svoboda, rovnost, vlastnictví majetku atd. Tato práva získávají od poloviny 20. století mezinárodní platnost a jsou postupně kodifikována do podoby zákonů v různých dokumentech.
1948 - Všeobecná deklarace lidských práv
1950 - Evropská konvence o ochraně lidských práv a základních svobod
1966 - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
V podmínkách ČR jsou tyto dokumenty zpracovány do Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavy ČR. Z listiny vyplývá, že s ní musí být v souladu všechny ostatní právní předpisy, včetně ústavních zákonů, stejně jako jejich výklad a používání. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, pokud byly parlamentem ratifikovány a vyhlášeny ve sbírce zákonů, jsou součástí našeho právního řádu a mají přednost před ostatními zákony, které s nimi nesmí být v rozporu. Preambule listiny vyjadřuje základní principy českého ústavního zřízení (demokracie, neporušitelnost přirozených práv, samospráva, právo národů na sebeurčení, mezinárodní spolupráce).