Řeči besední_V001_o

[…]

Tieží = táží se; ež = že; ijeden = žádný; nikdo, správně = spravedlivě; jistiti = tvrditi; bytstvie = bytí, bytost; pomluva = rozmluva, rozhovor; ješto jest = což; sezřieti = přehlédnout; což tož = co to (jest); nerozum = nevědomost; tvrze = tvrději, pevněji; na hodině = při hodinkách kanonických, církevních; popsáni viery = vyznání víry; pravidlo = vodítko; pomluvž = promluv; pod časem = v čase, dočasný; nikteréž = žádné; ovšem = zcela; jednostajně = stejně, bez proměny; účinek = čin; medl = mdlý; zrak rozumu = zrak mysli (proti zraku tělesnému); skutek…osob = skutečnost týkající se všech tří osob; obláčily = oblékaly; vyvodí = vyvozuje, provádí.

Neumělecký text

Štítný vzal na sebe těžký úkol, ale zvládl jej skvěle. Jistě proto, že se mohl opřít o výsledky dosavadního vývoje kazatelství a prózy beletristické i odborné, ale jistě také proto, že byl velikým znalcem jazyka i umělcem slova. Není sporu o to, že Štítný je naším nejlepším stylistou starší doby. Jeho styl směřuje – jak to bylo dáno jeho úkolem – více k přesnosti než k ozdobnosti. Je to sloh intelektuální a tuto intelektuálnost Štítný ještě podtrhuje citáty z bible i ze středověkých autorit. Přesto, že sloh Štítného směřuje k přesnosti výrazové a je spíš rozumový než citový, není Štítnému cizí smysl pro jazykovou krásu; forma mu nebyla věcí vedlejší a lhostejnou, naopak shledával v kráse světa projev boží moudrosti. Proto nacházíme v jeho jazyku stopy po tom, že chtěl s latinskou literaturou soutěžit nejen pokud jde o výrazovou přesnost, ale i pokud jde o výrazovou krásu. Štítný však při své spisovatelské činnosti myslí na lid, a proto – jako protiváhy této učené a učenecké složky – užívá často lidových přísloví, úsloví apod. Štítný sám o sobě napsal, že by ho nebylo bývalo bez „ohňových“ slov Milíčových. Tím vystihl i charakteristický ráz svého slohu, totiž jeho řečnické prvky. Nejen že volí často pro celé dílo formu řeči (Řeči besední), ale řečnické prvky pronikají i do jeho traktátů. Štítný stále předpokládá publikum; má snahu být stále v co nejtěsnějším styku se čtenářem, snahu, která jistě souvisí s českými kázáními, jež mu byla aspoň zčásti vzorem. Tímto zaměřením na přímou řeč připravuje Štítný prózu doby husitské. V podstatě se však obrací ke čtenáři individuálnímu nebo k malému kroužku; původně psal pro své děti, pak pomýšlel hlavně na drobnou venkovskou šlechtu, která měla zprostředkovat jeho myšlenky své čeledi. Proto nesměřuje také k abstraktnímu uvažování, nýbrž k životní praxi.

(B. Havránek − J. Hrabák, Výbor z literatury české od počátků po dobu Husovu)

obecná struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);