SOVĚTSKÁ A RUSKÁ LITERATUR 20. STOLETÍ

Maturitní otázka číslo 22

SOVĚTSKÁ A RUSKÁ LITERATURA

20. STOLETÍ

MAXIM GORKIJ

LEONID ANDREJEV

ANDREJ BĚLYJ

ANTON SEMJONOVIČ MAKARENKO

NIKOLAJ ALEXEJEVIČ OSTROVSKIJ

ALEXEJ NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ

LEONID MAXIMOVIČ LEONOV

IVAN ALEXEJEVIČ BUNIN

ISAAK EMMANUELOVIČ BÁBEL

BORIS LEONIDOVIČ PASTERNAK

MICHAIL BULGAKOV

ILJA GRIGORJEVIČ ERENBURG

VSEVOLOD VITALJEVIČ VIŠNĚVSKIJ

ALEXANDR FADĚJEV

BORIS POLEVOJ

MICHAIL ALEXANDROVIČ ŠOLOCHOV

KONSTANTIN SIMONOV

VASILIJ MAKAROVIČ ŠUKSÍN

JURIJ VASILJEVIČ BONDAREV

ALEXANDER SOLŽENICYN

SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN

VLADIMÍR MAJAKOVSKI

MARINA IVANOVNA CVĚTAJEVOVÁ

BORIS SLUCKIJ

BULAT ŠALVOVIČ OKUDŽAVA

JEVGENIJ ALEXANDROVIČ JEVTUŠENKO

ANDREJ ANDREJEVIČ VOZNĚSEVSKIJ

VLADIMIR S. VYSOCKIJ

SAMUIL JAKOVLEVIČ MARŠAK

- sovětská literatura je mnohonárodní celek vzniklý po Velké říjnové socialistické revoluci

- základním uznávaným uměleckým přístupem se stal socialistický realismus, ale kromě toho se ve 20. letech

uplatňuje futurismus (Majakovskij), v divadle avantgardní přístupy (Mejerchold, Ochlopkov)

- k prvnímu souhrnnému vymezení socialistického realismu došlo na sjezdu sovětských spisovatelů roku 1934

- po lednové revoluci 1905 a Velké říjnové socialistické revoluci 1917 došlo k rozsáhlé emigraci spisovatelů

- někteří se do Ruska vrátili (Maxim Gorkij, Ilja Esenburg, Marina Cvětajevová..), někteří už ne (Vladimír

Nabokov, Ivan Alexejevič Bunin..)

- rané projevy socialistického realismu vznikly ještě před jeho pojmenováním, za základní dílo je považována

Gorkého „Matka“ z roku 1907

PRÓZA A DRAMA

MAXIM GORKIJ (1868 – 1939)

- vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov

- ruský realistický spisovatel, dramatik, publicista, literární teoretik a politický činitel, ovlivněn anarchismem

- ve svém díle zobrazil dějiny Ruska od konce 19. století po revoluci, položil základy socialistického realismu

- po dětství prožitém v proletářské chudobě u prarodičů prošel dlouhou řadou zaměstnání, a tak se brzy zapojil

do revolučního hnutí

- byl vězněn, v letech 1905 až 1914 žil v italském exilu

- po revoluci (1917) se stal významným organizátorem kulturního života a účastníkem světového mírového hnutí

(ostře vystupoval proti vznikajícímu fašismu)

- stylizoval texty tak, aby zněly autenticky, vypravěč splýval s hrdiny, lidmi z periferie života, tzv. bosáky

(tuláci, zlodějíčci..), lidmi navenek drsnými, ale uvnitř s velkými humanistickými ideály, hrabalovsky řečeno

s perličkou na dně (snílkové, básníci, svérázní filozofové s velkou životní moudrostí)

- toto napětí autor zvýrazňuje: na jedné straně ukazuje hořkost jejich skutečného života (pseudonym autora je

tedy v tomto smyslu velmi výmluvný, v jeho případě se jedná o nomenomen), na straně druhé vyzdvihuje

velikost člověka a víru v jeho schopnosti

- když se v 30. letech přiklonil k poetice socialistického realismu naplnil Nietzscheovu filozofii nadčlověčenství