Dadaismus a surrealismus

20.

Dadaismus

Intelektuálové odjakživa rádi provokovali, milovali ironii, fikci, sarkasmus, dvojsmysl i humor, který považovali za zbraně myšlení proti měšťáctví, konformismu a duševní apatii. Revoltovali proti uznávanému intelektuálnímu pořádku i proti běžné morálce. Výstřední a podivné chování umělci užívali proto, aby dali najevo svou odlišnost, aby dráždili a vyvolávali skandály. Ve většině případu ale nešlo o milou komičnost ani o nevinné žertování, ale o mrazivý smích. Mezi předchůdce dadaismu patřili Fantaisté, Zutisté, Hydropaté a Hirsuté.

- Fantaisté - Tato skupina byla činná v letech 1860 až 1870. Sdružovala proti ideologii a morálnímu konformismu téměř všechny básníky a umělce té doby. Vedoucí osobností fantaistů byl Théodore de Banville, dále Albert Geatigny, Catulle Mendés, Villers de l'Isle-Adam, Charles Baudelaire, Stephan Mallarmé a Paul Verlaine, který pak významně ovlivnil tvorbu Arthura Rimbauda. V jejich setkání se odrážel střet osudů budoucích zakladatelů republiky, hrdinů Komuny a kouzelníků na poli jazyka, kteří se snažili dát "ryzejší smysl slovům plebejců". Přes svou zdánlivou uvolněnost kladli fantaisté závažné požadavky, jejich fantazie znamenala jistou revoltu a negaci. - Zutisté - Tato skupina básníků se sešla v roce 1871 a byla založena na sarkasmu a výsměchu. Jejich název sám o sobě měl předdadaistický charakter, básníci byli takto pojmenováni, protože na všechno odpovídali slovem "zut", které znamenalo něco jako "houby". - Hydropaté a Hirsuté - Hydropaté a hirsuté nastoupili na scénu po zutistech. Pobuřovali bohaté měšťáky, bylo možné je poznat podle klobouků a kravat, podle toho jak kouřili dýmku nebo pili absint, i podle vulgárního jazyka, jímž šokovali lidi. Jejich stoupenec Charles Baudelaire si dokonce barvil vlasy na zeleno. V době první světové války se vytřibily podmínky zrodu dadaismu, dada proniklo na scénu v několika zemích zároveň - s maximální intenzitou se projevilo u národů ve válečném konfliktu bezvýhradně antagonistických (Německo a Francie). Vítězové i poražení zavrhovali s odporem civilizaci, která připustila hromadné vraždění, odmítali církve, jež se vědomě podílely na této hanebnosti, a zatracovali elitní společnost, která válku velebila. Dada tak mělo výrazně provokativní ráz, bylo svou podstatou protitradicionalistické a vycházelo z úpadku západních hodnot, hasnoucích na polích posetých mrtvolami. Chtělo ničit zažité hierarchie a tehdejší společnost prakticky nevěděla, jak se vůbec k tomuto hnutí stavět, protože bylo zcela nepochopitelné, a nebylo mu ani možno oponovat, neboť bylo samo opozicí, nicméně však ryzou absurdností, čirou subnegací a provokací. Dadaismus se projevoval jak literárně, tak výtvarně. Oba přístupy s sebou velmi úzce souvisely - zastávaly v negativistických vášních nezřízený kult absurdity s rouhačskou a obrazoboreckou zběsilostí. Principem jejich tvorby byla teorie tabuly rasy, kterou uplatňovali v celkovém "vybílení" všech vžitých literárních a výtvarných odvětví. Napadali základy myšlení a zpochybňovali jazyk, logičnost a princip shodnosti, stejně jako podstatné znaky a prostředky umění. V literatuře rozbíjeli větnou skladbu, nahrazovali slova jazyka zvoláními, tóny a výkřiky, ve výtvarném umění uplatňovali místo ušlechtilých materiálů náhodně nalezené věci, střepy a různý brak. Německý básník Hugo Ball a jeho žena Emmy Henningsová, hudebnice a tenečnice, pojali úmysl vytvořit literární kavárnu, kde by se scházela exulantská inteligence. K tomuto účelu si vybrali hospodu Meirei, která se nacházela v lidové čtvrti Niederdorf a netěšila se právě nejlepší pověsti. Smlouva byla uzavřena a tak 1. února 1916 zahájil Kabaret Voltaire provoz. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha a požadavek spravedlnosti uplatňovaný proti mocným. Slavnostního otevření se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, Viking Eggeling, Marcel Slodki, Christian Schad, Hans Richter, Augusto Giacometti a další. V Kabaretu Voltaire bylo také Dada na jaře roku 1916 založeno. Název Dada byl odvozen náhodně - jednou večer v Kabaretu Voltaire umělci otevřeli náhodně malý Laroussův slovník a pak jeden z přítomných pustil z kapátka vodu. Kapka se rozpleskla na slově dada, které v dětské mluvě značí koně a znamená koníčka, zálibu či náruživost. Mužem držícím kapátko měl být Tristan Tzara, který však toto tvrzení nevyvrátil ani nepotvrdil. Dada bylo halasné a brutální, ale bylo zároveň i étericky jemné: slon v porcelánu, nicméně slon schopný vzlétnout. Dada bylo násilnické a rozjařené, nezřídka v něm však bylo možno zaslechnout i něžnou, ba melancholickou notu. Dada byly úzkost projevená zuřivostí, tornádem. Dadaisté roztříštili křehkou strukturu jazyka a z posbíraných úlomků skládali řeč s novou transparencí. Odsoudili ke zkáze poklady muzeí a splétali svá mistrovská díla ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. Dadaistický vichr smetl ze země kulturní idoly a na nebi rozprášil všechny iluze. Postupem času narůstaly nesváry, přibývalo neshod, roztržek a zatrpklosti. Objevila se také únava, neboť skandály měly uniformní ráz a věčná negace zplodila nudu. Dada zaniklo roku 1922.