Litosféra%0A

3a Litosféra

Litosféra je tvořena zemskou kůrou a nejsvrchnější vrstvou zemského pláště. Je rozčleněna v obrovské bloky, kterým říkáme litosférické desky. Ty se pohybují pomocí tzv. konvenčních proudů po astenosféře (magma) a rozlišují se na oceánské a pevninské. Liší se složením. Pevninská má tři vrstvy usazeniny, žulovou vrstvu, a čedičovou. Oceánské chybí žulová vrstva. Litosferické desky se pohybují k sobě a od sebe a tvoří oceánské hřbety, příkopy, transformní zlomy a kolizní zóny. Oceánské hřbety vznikají, když se desky oddalují od sebe. Mezi deskami vzniká riftová zóna, kde se magma vylévá na povrch. Vzniká nová zemská kůra, zvětšují se oceány. Příkopy vznikají, když se oceánská deska podsouvá pod pevninskou. Vzniká zde subdukční zóna. Když se desky pohybují proti sobě, říká se tomu kolizní zóna a vzniká při ní pohoří (Himaláje). Dvě desky kloužou vedle sebe a vznikají transformní zlomy. Desky se mohou pohybovat horizontálně nebo vertikálně. Vertikálně se pohybují kvůli nerovnoměrnému rozložení hmoty. Jedna strana desky stoupá a jedna klesá. Všechny pohyby desek směřují k izostázi čili ke geostatické rovnováze.

Sopečná činnost

Je proces, při kterém proniká magma na povrch. Magma vytékající z kráteru sopky se nazývá láva. Sopky se dělí na výbušné a výlevné. Stratovulkán je sopka výbušná a zároveň výlevná. Kromě lávy ze sopky také vylétají balvany, popel, plyny, vodní páry apod. U sopek vznikají lávové tunely kvůli tomu, že láva na povrchu postupně chladne, vnitřek stále teče dál. Láva může být provazcová (rychle teče, provazce), struskovitá (teče pomalu, nepravidelný povrch), polštářová (láva teče pod mořskou hladinou, zaoblení), balvanitá (vyteče na povrchu, tuhne až ve vodě). U lineární erupce se netvoří sopka, láva se vylije z půdní trhliny. Činné sopky jsou na hranicích litosférických desek (Itálie, JV Asie, Japonsko, Kordillery, J pobřeží Aljašky, Karibik, Atlantický oceán východně od Grónska).

Zemětřesení

Jsou náhlé krátkodobé otřesy, ke kterým dochází v zemské kůře a projevují se na povrchu. V zemské kůře přitom vznikají pukliny. Ohnisko zemětřesení pod povrchem se nazývá hypocentrum. Na povrchu se pak jmenuje epicentrum. Síla zemětřesení se měří pomocí Richterovy stupnice.

Reliéf

Je svrchní plocha zemské kůry. Věda zabývající se reliéfem se nazývá geomorfologie. Na reliéf působí různé síly. A to vnitřní a vnější. Vnitřní činitelé (endogenní) jsou například zemětřesení, sopečná činnost apod. Vnější činitelé (exogenní) způsobují zvětrávání, a je to například vítr, voda, mráz apod. Geomorfologický cyklus se skládá ze tří částí. Nejdříve byla parovina, pak období mladosti, kdy se reliéf vyvrásní, jsou zde velké výškové rozdíly, příkré svahy a je ovlivněn spíše vnitřními činiteli. Následuje období zralosti. Začínají se uplatňovat vnější činitelé, reliéf se zaobluje, klesá nadmořská výška. Při období staroby je reliéf jen nepatrně zvlněný a zarovnávají se výškové rozdíly.