Žíznivé léto_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jan Zahradníček

Žíznivé léto

Výňatek

Umělecký text

Černý bez

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou

byl k jasmínu náhle jat,

přece však květenství jiná na rty se derou,

hořčí a drsnější sad.

Druhové střepů a rumiště vlhkého svědci,

kopřiva, lopuch a bez,

vzchop se, buď malířem škaredých věcí,

mi říkají dnes.

Když k potřebě není a často překáží jenom

nahá jak básník ta každinká věc,

postůj, bys v slastném zachvění jednom

ji obsáhl přec.

Vesmír pln tváří nevzhledných příliš jak harampátí,

jímž život tak rozmarně plýtvat zná,

však víc nežli krásné úsměvem slunce je schvátí

Maria duhy královny.

K ropuše zhrzené laskavě shlédne,

hloh spatří ji beze clon,

zahraje srdce na věci krásné i na šeredné

a nevydá falešný tón.

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou

byl k jasmínu schvácen dnes,

přece však květenství jiná na rty se derou,

kopřiva, lopuch a bez.

Neumělecký text

V lidské kultuře jako takové se v průběhu vývoje ustanovila základní triáda vztahů, skrze něž se člověk vztahuje k přírodě: přírodní ekosystémy (divočina) – zemědělská kulturní krajina (zahrada) – sídlo (město). Specifickou interpretaci této triády odlišnou od jiných kultur poskytuje křesťanství; v biblickém pojetí je sakrálním prostorem jen kulturní krajina, naproti tomu jak divočina, tak město vykazují zřetelně ambivalentní rysy. Z hlediska křesťanství divočina není nic jiného než pustina ležící ladem, a proto je vnímána jako něco nepatřičného, přičemž úkolem člověka je tuto pustinu spoutat a vtisknout jí řád, jež se stane analogií biblické zahrady Eden. Teprve postupně si evropská civilizace hledala cestu k divočině, přijetí divočiny se stalo typickým rysem romantismu.

K triádě město – zahrada (ves) – divočina Zahradníček zaujímá osobitý postoj. Jednoznačně posvěceným sakrálním prostorem je venkov. Samotné město je již chápáno ambivalentně. Od počátku bylo město pro básníka pokušením, „předpeklím“, toto téma se vrací v dalších básních, v nichž je zachyceno existenciální odcizení. Je to místo, o jehož posvěcení je sváděn boj se silami zla (b. Zde ještě boj). Na druhou stranu je celá země i s městy vnímána jako zahrada: „Zem celá s městy a lesy a s prapory v bojích / stala se Betlémem.“ Rovněž k divočině se Zahradníček vztahuje jedinečným způsobem: mnohé prvky […] neuklizené krajiny jsou přijímány jako něco, co má v krajině své místo[…]. Přestože rozpětí sakrálního prostoru je u Zahradníčka širší než v obvyklém křesťanském pojetí, krajina nadále zůstává bipolární.

PETR KOMENDA

(http://www.ucl.cas.cz)

struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla)