Žluté oči vedou domů_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Markéta Pilátová

Žluté oči vedou domů

Výňatek

Umělecký text

Matka byla blondýnka s malým zadkem a svářečskou kuklou. Tu si nasazovala, aby předváděla dělníkům v brazilských továrnách tvrdost ocele, kterou prodával můj otec. Byl to reklamní trik a zaručeně fungoval, protože když sem v osmačtyřicátém přijeli, bylo Săo Paulo díra, co neměla ani milion obyvatel. A z toho milionu jich bylo víc jak tři čtvrtiny velkých chlapů s ohromnou schopností považovat blondýnu za Pannu Marii nebo Máří Magdalénu. Tak moje matka svařovala, otec prodával, ale protože to byl víc účetní než podnikatel, začal své Panně Marii počítat i gramy masa na žrádlo pro psa. To by nebyla máma, aby se z takových počtů nevyvlíkla. Dovezl ji sem, zachránil před komunisty a myslel si, že mu bude vděčná tak, jak to viděl u brazilských ženských. Jenže se přepočítal, máma místo vděku zahodila svářečskou kuklu a červené boty na podpatku, v nichž celou tu svářečskou parádu v přímém přenosu předváděla, a udělala se pro sebe. Nejdřív se rozvedla, pak si navlékla montérky a začala v jedné garáži prodávat nářadí. Ještě než dala svému účetnímu kopačky, prohlásila, že od něj už nic nechce. Nechala mu všechno, nástrojařskou fabriku, ponky a nevzala si ani tu proslavenou kuklu.

Začala pomalu, ale všechno jí kvetlo pod rukama, chlapi se jí báli, protože sice pořád byla blondýna s malým zadkem, ale taky se z ní stala jejich šéfová, co jim dává na chleba pro jejich ženské, co jsou jim vděčné.

Můj život nějak nedrží pohromadě, protože z neustálého přemítání, jestli jsem doma tady nebo tam, nějak vyklouzl jeho smysl. Tedy nejsem šťastná. Matka byla a asi určitě ještě pořád je, i když všechny kolem sebe uráží a vždycky hledí hlavně na to, aby byli lidi kolem ní pěkně v lati a o stupínek níž. Její posedlostí je „úroveň“, tohle slovo používá nejčastěji. Săo Paulo má úroveň, Praha nestojí za nic, ale má taky trochu úroveň, tenhle obchoďák ji nemá a tamten zase jo. Nenávidím ji za to, jak je ve své aroganci šťastná.

Neumělecký text

Tvořivě vytěžila Markéta Pilátová ze svého pobytu v Brazílii: po dvou letech, kdy zde učila česky potomky našich krajanů, debutovala prózou Žluté oči vedou domů. Ač jsou osoby a události vymyšlené (jak autorka uvádí), kniha vznikla na základě autentických dojmů. Život píše ty nejlepší romány, příběhy plní světovou pokladnici v prostoru a čase, ale v podstatě se stále opakují; a jsou to právě dojmy, které v nás ulpívají svou výjimečností a nezapomenutelností.

Scéna prózy je česko-brazilská. Z Čech do Brazílie krajané emigrovali, z Brazílie do Čech se jejich potomci přijíždějí dopátrat svých kořenů. „Uklidňující prostřednost“ naší krajiny je tak v kontrastu k sytosti, divokosti a ostrým konturám té druhé země. Svůj příběh střídavě vyprávějí čtyři ženy a jeden muž, což zdařile udržuje čtenářské napětí a občas člověka téměř nutí předbíhat. […]