Sofisté a Sokrates

Sofisté a Sokrates

Charakteristika období:

Vrchol řecké filozofie

• Polovina 5. stol. př.n.l. – 322 př.n.l. (smrt Aristotela)

• Položeny základy většiny filozofických oborů

• Působení největších filozofů období antiky,
  vznik rozsáhlých filozofických systémů

• Sofistai – původně učitelé moudrosti, působili v době rozvoje athénské demokracie
  POZN. Po řecko-perských válkách v Athénách
  a) vysoká životní úroveň = zájem o vyšší vzdělání
  b) v politice možnost svobodné diskuse a povinnost zastávat veřejné funkce= společenská poptávka po výuce umění vést polemiku

• Vyučovali zejména rétoriku, ale také logiku, gramatiku, psychologii, tzn. “myslet, mluvit
  a jednat” a tím připravovali žáky na politickou kariéru, příp. na vedení sporů

• Provedli tzv. antropologický obrat = centrem zájmu filozofie se stává člověk

• Nevytvořili filozoficky jednotnou školu, jejich názory mají několik společných znaků:
  gnozeologický relativismus – není možné dosáhnout trvale platného poznání = není důležité poznat pravdu, ale dostat za pravdu (přesvědčit druhé, že má pravda je nejlepší, nejvýhodnější)
  etický relativismus – hodnotové systémy (morálka, náboženství) jsou historicky a společensky podmíněné preferování práva silnějšího (pravdu má ten, kdo ji prosadí)

• Hlavní představitelé:
  Protágorás z Abdéry, Gorgiás z Leontýn

• Sofismata: logicky záměrně chybný úsudek, jehož cílem bývá prosazení určitého, třeba i nesprávného názoru; důležitá součást eristiky (umění vést slovní spor, dokazování nebo vyvracení tvrzení bez ohledu na jeho pravdivost či nepravdivost) propracované sofisty a později megarskou školou

• Nejužívanější sofismata:
  
  ekvivokace – téhož slova používáme v několikerém smyslu
  amfibolie – dvojznačnost založená na nejasné gramatické konstrukci věty
  sofisma případku – náhodnou okolnost aplikuji
  na obecné pravidlo
  skok v důkaze – zamlčení okolnosti, která našemu tvrzení odporuje
  bludný kruh – říkám jinými slovy totéž, co jsem měl dokázat
  nedbání záhady – dokazujeme něco jiného, než jsme měli, příp. vyvracíme to, co nikdo netvrdí
  počáteční lež

• Sokrates:

• Syn sochaře a porodní báby, vyučil se sochařem

• Hluboké filozofické znalosti, vyučuje bezplatně
  v athénských ulicích, žije z darů přátel a žáků, nenapsal žádné filozofické dílo

• Účastní se politického života obce, zajímá se především
  o lidské mravní jednání a jeho principy – mravní řád považuje za objektivní a platný pro všechny lidi (oproti sofistům)

• Pro svou kritiku demokracie obviněn z údajné bezbožnosti a kažení mládeže, odsouzen k trestu smrti vypitím poháru jedu (bolehlavu)

• Sokratovská metoda:
  dialog, heuristická metoda
  – rozhovor o dvou fázích
  
  1. destruktivní – Sokratův partner pozná svou neznalost určitého mravního pojmu
  2. konstruktivní – je přiveden ke správné definici
  a pochopení pojmu, tzn. bude na základě znalosti jednat (etický intelektualismus)
  - přesně definuje pojmy, provádí bezchybné soudy
  a úsudky, považován za zakladatele indukce

• “Vím, že nic nevím”
  - odkrývání nevědění vede člověka k pokoře

• “Poznej sám sebe”
  - poznání vyžaduje úsilí, je namáhavé, člověk musí umět pravdu najít, přijmout a přizpůsobit se jí

• Daimonion – dle Sokrata vnitřní hlas, svědomí, poučující nás o správném jednání

• Sokratovské školy:

• Megarská škola (Eukleidés) – rozvoj logiky

• Élidská

• Kynická (Diogenes ze Sinopy)- rozvíjí Sokratovu myšlenku, že nad bohatstvím a slávou stojí ctnost = žijí bez majetku, mimo společnost a neuznávají zákony

• Kyrénská