dětská poezie

nočním nebi;/ a kde městští ptáci hnízda mají…?/ Kde mohou dřímat…? No, kde 
by!/Když skrz naskrz prozpívají/ obláček benzínu, co nosí den,/ spí ve světelných hnízdech 
luceren./Ta visí na drátěném hloží;/ tichounce přijde jelen; bude zítra…/Nabírá jelen do 
paroží/půl zmrzlé luny z jitra.  

(Stradivárky z neónu) 

Josef Kainar (1917 – 1971)   
 

sbírka Nevídáno – neslýcháno (1964)   

verše:   


vyznačují se civilností a hovorností   

autor v nich projevuje vynalézavost a spontánnost   

personifikace   

nonsens   

metafora   

počítají se spoluúčastí dítěte   

lze je tvořivě obměňovat   

rozvíjí synonymickou slovotvorbu   

východiskem jsou otázky   

motivovaná víceznačnost slov   
 

Př. En ten týny,/ babka letí z Číny,/žádnému to nepoví,/ co to 

veze dědovi:/ veze, veze pejska, / pejskovi se stjeská,/ je mu 
dlouhá chvíle,/ z Číny jsou dvě míle,/ než ocáskem zavrtí,/ už 
je cesty tři čtvrti,/ a když usne blaze,/ už jsou oba v Praze./ 
Zdsalipak se naučí/ spát v dědově papuči?/ naučí se jako nic./ 
A ty musíš z kola pryč. 

 
K nonsensu posouvá i běžnou realitu a dětské myšlení. Jeho 

užití nezřídka spojuje s jazykovou hrou a slovní hříčkou 
např. amfibolií 

 
Posmíval se konipásek jednou zrána datlovi./ Datle, datle, kde 

máš datle?/ Datel vážně odpoví:/ datle mám tam, konipase,/ 
kde konipas koně pase. (Nevídáno, neslýcháno) 

KROKODÝL, KROKODÝL, 
  
troje boty prochodil, 
na čtvrté se nezmůže, 
všude bláto, kaluže, 
když jde koupit housky, 
musí chodit bosky, 
naříká si tuze, 
jaká je to chůze,  
svět ho mrzí, 
v očích má slzy,  
chytil rýmu,  
jde pro medicínu,  
kdo mu dá  
na boty?  
A to budeš zrovna ty! 
 
KAINAR, Josef. Nevídáno, neslýcháno. 4. vyd. Praha : Albatros, 1989. Krokodýl, krokodýl, s. 8