ČD - Babička

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Rozsáhlá povídka (s podtitulem Obrazy z venkovského života) poprvé vyšla ve čtyřech sešitech v létě 1855. Vznikla v dobách největšího tvůrčího vzepětí, jemuž předcházel těžký duševní otřes způsobený skonem nejstaršího syna. Třikrát byla zfilmována, víckrát posloužila jako východisko k opernímu libretu, inspirovala smělé básnické parafráze (J. Seifert, Píseň o Viktorce, K. Hynek, Babička po pitvě a jiné).

Jde o prózu nedějovou. Všecko zamotané a napínavé v životě titulní postavy proběhlo už dříve, dovíme se to jen v retrospektivách. Stará venkovanka přijela na osamělé Staré bělidlo, aby vypomohla v domácnosti a u dětí své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Brzy starosvětská žena s moderními názory určuje chod domácnosti a řád v ní, těší se autoritě v širším sousedství. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti.

Babička postupně navázala kontakty s okolím a získala přirozenou autoritu u dětí i u všech lidí, s nimiž se stýkala, včetně paní kněžny. Chápavostí a dobrým slovem u kněžny pomohla chudé rodině, Kristle z hospody a jejímu Mílovi i komtese Hortensii.

Tato a další vzpomínková vypravování utvářejí cosi jako zadní plán díla, plný krutosti, bolestí, strastí (vzácněji chvilek zázračného zážitku, jakým bylo babiččino setkání s císařem Josefem). Ale všecko temné a bolestné je v díle nadlehčováno rozpomínáním a vypravováním, jež provází zájem a citová účast naslouchajících. Takto jsou do prostoru včleněny i místní pověsti a proroctví, vzpomínané porůznu při cestách krajinou.

Cesta, věčný i vděčný motiv epiky, vzkříšený za preromantismu a romantismu k významu poznávání světa i pouti od kolébky k hrobu, je v Babičce navíc příležitostí k setkávání neurozených s urozenými a k jejich sblížení, k hrám a k povídání o všem možném, jež známému dávají dimenzi magického.

Vypravování připomínající řeč mluvenou náleží v Babičce k základům epické fikce a spoluutváří nevyčerpatelné kouzlo tohoto díla. Autorka zde uplatnila i tu možnost vypravování, na niž spoléhala od počátku: schopnost přiřazovat k sobě a za sebou skutečnosti různého řádu (přítomné a minulé, drastické a utěšené, vážné a komické, obyčejné i vzácné), a to všecko slučovat v jednotící proud. Přesvědčivost obrazu založeného na tomto způsobu podání kontrole zvnějšku nepodléhá.

Svou první velkou prózou mířila Němcová k čtenářstvu lidovému. Byla pak nanejvýš překvapena chválou, kterou Babičku zahrnuli znalci slovesného umění a vzdělanci, jichž si nanejvýš vážila.

Babička, ač dílo svým způsobem realistické (hlavně v zobrazení venkovského života), je v mnohých směrech idealizované (hlavně v zobrazení venkovského života), je v mnohých směrech idealizované (vztahy mezi lidmi, postava kněžny, harmonie člověka s přírodou).