ČD- Král Lávra

Blízký byl Havlíčkovi nejmenší žánr satiry, epigram. Jen část epigramů uveřejnil po časopisech. Sbírka Epigramy (1845) zůstala za autorova života v rukopise. Rouhavě se totiž vyrovnávala s návyky přizpůsobivců, ať jimi byly národy v monarchiích, obyvatelé Čech, anebo čeští spisovatelé.

Mezi další důležitá díla patří tzv. Brixenské básně- Král Lávra, Tyrolské elegie a Křest svatého Vladimíra.

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Král Lávra začíná jako pohádka a pohádku připomíná. Na rozdíl od pohádek míněných vážně, jaké pěstovali z Havlíčkových současníků B. Němcová a K. J. Erben, Havlíček navazuje na aktualizaci pohádky jako politického jinotaje. Látkový základ pro Krále Lávru sahal do řecké mytologie k báji o králi Midasovi, kterému z hlouposti narostly oslí uši.

Král, který se dlouho bál přiznat se k vrozené vadě, a nakonec se těší autoritě navzdory tomu, že má oslí uši, má v Havlíčkově básni protihráče v holiči Kukulínovi. Ten dosáhne milosti, když slíbí, že o oslovských uších krále nikomu nic neřekne. Ale tajemství mu nedá pokoje, a on je našeptá do staré vrby. Z ní vyřezaný kolíček do basy prozradí při plesu, že „král je ušatec“. Osobní trauma muže obdařeného absolutní mocí se vyřešilo díky tomu, že „velká věc je zvyk“. I poddaní přivykli tomu, že jejich suverén není bez vady.

Ačkoli se jedná o skladbu jinotajnou, její smysl je jasný- Havlíček se vysmívá hlouposti korunovaných hlav a omezenosti systému, kde vládne absolutně jeden člověk. Humor krále Lávry je na rozdíl například od Křestu svatého Vladimíra shovívavý a dobromyslný.

1. LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT

Karel Havlíček Borovský patří do realismu. Realistické tendence krystalizují již v dílech autorů, kteří časově spadají do poslední fáze národního obrození. Přestože v knihách těchto spisovatelů můžeme ještě vysledovat působení sentimentálních rysů, jejich důraz na co nejvěrnější vykreslení reality potlačuje ostatní tendence. Mezi další autory sem patří například Božena Němcová.